eraserhead komentáře u knih
Jedním z ukazatelů toho, že je dětská kniha může být fakt, že se líbí i dospělému. Tenhle dobrodružně temný vznik party dětí a zvířat, rozhodnutých zachránit velkou hvězdu a své městečko před nástupem temnoty mě bavilo. Zajímavé postavy, hezké vykreslení prostředí a poutavé a nápadité uvedení do zápletky a příběhu (líbilo se mi to propojení/prolnutí se starou knihou příběhů). Smysl pro detaily a hra s nimi. Ten příběh není úplně přímočarý, věnuje se postavám (i těm zvířecím, autor coby milovník koček se nezapře) i rozvíjení zápletky. Pravda, někde koncem druhé třetiny příběh na chvilku trochu ztratí energii a spád, ale závěr už pak zase jede a dává nahlížet do věcí a příběhů příštích. Líbilo se mi, jak se temno a zlo „dětsky“ úplně neobrušuje a nerozmělňuje a je prostě temné a zlé a, ano, ve své kategorii, strašidelné. Příběh obstojí sám za sebe, knihu jako celek pak pozvedá a činí nádhernou doprovodné ilustrace. Ta kniha je prostě krásná už napohled.
Dějiny kurvení věcně, s respektem a úctou. Skvěle zpracovaná kniha jak ohledně informací, tak obrazové části. Třeba přiměje alespoň někoho si 2. června alespoň letmo vzpomenout.
Pro mě přijatelná podoba fantasy. Akční propojení „nově“ fungujícího světa a starých legend. Žádné princezny ani jednorožci.
Ten příběh je vlastně hrozně jednoduchý, prostý a v podstatě neoriginální. Až mě překvapilo, jak mě to přesto bavilo a chytlo. Navzdory přívlastkům z první věty se mi moc líbil styl, jak je to napsané. Skvělá ukázka, že i jednoduché věci, když jsou udělané dobře, umí zaujmout. A já mám horrory o panenkách rád. Suzy je prostě příjemný tajemný, mysteriózní příběh, s hezkou atmosférou a tahem na branku.
Ani ne tak souvislý román, jako útržkovité vyprávění několika událostí a scén. Zpočátku mě to hrozně bavilo, občas jsem ztrácel nit, ale celkový dojem je dobrý. Místy zajímavý a působivý humor, tu a tam zajímavé myšlenky a všudypřítomné eticko-morální satirické šťouchání a šťourání.
Dojmově velice kontrastní záležitost. Některé povídky mě bavily hodně, jiné prakticky vůbec. Ale to už je úděl antologií.
Na první pohled nesourodá ale velmi zajímavá a většinou působivá sbírka vzpomínek, příběhů, myšlenek a rozhovorů jedno tvořivé duše. Syrové, drsné, zábavné, nepříjemné, pestré jako sám život, z něhož slova a věty knihy vzešly. Vlastně nevím, co k tomu říct. Dá se vůbec? Tohle se prostě dá jen vstřebat a někde uvnitř se snažit potlačit prudký pocit, že se mi to vlastně líbilo. Ze čtyř částí jsou nejsilnější a nejzajímavější závěrečné rozhovory s různými osobnostmi, třeba i s těmi, jejichž díla znám, ale je samotné vůbec.
„A kromě toho, Smrt je v ě č n á… Život… bez ohledu na to, jak moc se mučíte, nebo zda dovolíte ostatním, aby vás postavili na pranýř a přibili ke kříži, je zatraceně krátký. Do hajzlu… mořský želvy žijou dýl.“
Ony jsou všechny knihy, co jsem dosud četl fajn, ale tahle třetí mě obecně bavila a dala mi nejvíce. Pro tu koncentraci přímo na dané umělce a jejich přístup, pro hodně prostoru danému přímo jim a jejich myšlenkám. Líbí se mi, jak tento prostor a vyjádření samotných protagonistů, ukazuje a bortí obecnou představu o BM, že není úplně takový, jak si člověk může myslet a že spousta aktérů jde přímo proti tomu. Nechybí, samozřejmě, Norsko, kde je snad pořád co objevovat, potěšilo mě hodně prostoru Polsku a tzv. DSBM, tedy depresivně-sebevražednému black metalu, tam mám ještě co probrouzdat. No a spousta zajímavých, někdy i (s odstupem času) humorných historek a událostí (např. když si kapely navzájem vyhrožují ohledně stejného názvu). Black metal prostě není jednoznačná, ale mnohovrstevnatá záležitost (se všemi svými klady i zápory), která je schopná absorbovat prakticky cokoliv (podobně jako horrorový žánr).
Poe to měl se mnou vždycky těžké. Musel se jo snažit, aby mě něco od něj bavilo. Uznávám všechny jeho zásluhy hned o několik žánrů i jeho místo v žánru horrorovém, ale… tak nějak si nemůžu pomoci, ten pocit lehké přeceněnosti tam prostě je. Tato kniha má hned několik úskalí. Tím nejhlavnějším je podle mě špatně zvolený název. Ohledně obsahu a četnosti námětů by se měla jmenovat spíše Ďábel a jiné zběsilosti případně Žert a jiné zběsilosti. Také se patrně nejvíce vymyká tématickému/žánrovému zaměření edice Alrúna. Tento výběr totiž obsahuje hned několik nemysteriózních ba dokonce i ne přímo beletristických příspěvků. Sám sestavovatel a překladatel v doslovu přiznává, že jej sestavil „převážně z autorových literárních perzifáží a satir“. Na druhou stranu ale ukazuje Poea (pro mnohé možná překvapivě) jako velmi slušného a zábavného humoristu a satirika. A v tomhle směru mě docela i baví.
O Laymonovi neradno si dělat úsudek a obrázek po jedné přečtené knize. Protože můj úsudek po přečtení jeho úžasné povídky v Nebezpečných vztazích a Sklepení byl jiný, než teď, poté, co jsem přečetl více knih. Pravda, sice pořád jede v jakési obecné rovině béčkového horroru, ale každá z pěti jeho knih vydaných v češtině je vlastně ve své podstatě jiná. Laymon dokáže napsat syrovou explicitní brutální sekačku plnou sexu, až dojemný mysteriózní psychologický horror anebo lehce dobrodružný horrorový thriller. Přesně tím je Putovní upíří show, příběh, který lehce klame tělem, překvapí jistým lehkým podprahovým podivínstvím a neustálým překvapováním, co se v příběhu trojice sedmnáctiletých kamarádů během cca 24 hodin dokážete všechno dozvědět z jejich života. Tohle má zpočátku fakt mrazivou a děsivou atmosféru, založenou na domněnkách, náznacích, mysli a představivosti toho, kdo knihu čte. Závěr pak nijak nezklame. PUS je vlastně poměrně zvláštní kniha, kdybych před ní nečetl TEN, KTERÝ OVLÁDÁ TVÉ TĚLO, byl bych snad i překvapený, ale takhle už vím, že Laymon je v rámci svých příběhů opravdu nápaditý a místy až nepředvídatelný. Navzdory lehké naivitě a nádechu idealističnosti, román docela strhl zajímavými a skvěle vykreslenými postavami, jejich vnitřními temnými stíny a vlastně celým průběhem. Škoda, že tu od Laymona toho nevyšlo více. Tímto jej definitivně pasuji na mého oblíbeného autora. Velice rád jsem svým hodnocením zvedl procenta ze 72 na 73, protože ta kniha si to zaslouží.
Z dnešního pohledu zajímavý pohled na to, jak se přemýšlelo a uvažovalo před několika staletími.
„Jsou takoví, co zahnívají
už zevnitř: čím víc parfému,
tím smradlavější duši mají.“
Slovně, alegoricky, ale i přímočaře krásné a nejednou vnitřně drsné básně a písně plné exotiky, života, vzdoru, ohlížení kolem sebe, uvědomění i odhodlání. Ale i nepříjemných pravd, jako např. v hodně silné básni Mau – Mau.
„Jsou tady bílí a černí a žlutí a mulati.
A protože mnoha svazky z lásky vždy ztrácíme,
jde tu jen o barvy laciné,
které se pomíchaly, žádný tón není stálý a neplatí.
(Ten, kdo má jiný názor, ať přijde se optati.)“
„Ty tedy chceš pro muže a ženu…“
„Rovnost.“
„Rovnost! Co si myslíš! Vždyť obě bytosti jsou tak rozdílné.“
„Řekl jsem rovnost. Neřekl jsem totožnost.“
Snad poslední z Hugových románů věnujících se francouzské revoluci. Popravdě, budu se muset podívat po těch předchozích. Zaujal mě hlavně styl a pestrost vyprávění, kdy příběh nahlíží na dané události z různých míst a pohledů – z pohledu vesnice, z pohledu města, z pohledu hlavních historických aktérů, z pohledu jednotlivců i mas. Dalším z plusů románu je jeho místy explicitní syrovost, obzvláště část o utrženém děle je fakt hustá. Zajímavá kniha beletristickou formou zobrazující jednu z těch důležitých historických událostí, kdy se rodily a do života zaváděly mnohé myšlenky a věci, které nám dnes přijdou normální a běžné.
„Jsem odvěké utrpení lidstva, je mi šest tisíc let.“
Jestliže mé nejoblíbenější knižní edici za něco vděčím, tak nejen za to, že mě seznamuje se spoustou zajímavých literárních děl, které se dneska třeba už nevydávají, ale odhalila mi krásu historického románu. Kapitánskou dcerku bych možná třeba asi do ruky nevzal, ale v rámci Světové četby, kterou jedu postupně bez ohledu na to, co daný svazek zrovna obsahuje, jsem to prostě slupl za jeden den jako malinu. Ještě jsem totiž v této edici nečetl nic, co by mě vyloženě nebavilo. A Puškinův román je akční, svižný, zábavný, poutavý, prostě fakt nádhera.
Za okupace Francie Němci často navštěvovali Picassův ateliér. Umělec každému z nich daroval „na památku“ reprodukci svého díla Guernica, které, jak je známo, představuje fašisty zničené španělské město. Jednou přišel do ateliéru agent gestapa, vytáhl z náprsní taška snímek obrazu a zeptal se:
„To je vaše dílo?“
„Ne, vaše!“ odpověděl Picasso.
Bez rozmyslu jsem jako první sáhl po druhém svazku HPL spoluprací, revizí a úprav pro jiné autory a autorky. Ale má obsedantní porucha to přežila. Naopak trochu trpěla hlava. Lovecraftovský horror fakt nejlépe přímo od HPL. Ani ve spolupracích to není úplně ono a často mi to přišlo jen jako zdlouhavé přežvykování již přežvýkaného (bez bádání, kdo za to může). A ještě v pro mě nezajímavém fantasy hávu. Kniha má bezesporu cenu z historického hlediska. Nejvíce zaujala titulní SMYČKA MEDÚZY, výborný sci-fi horror VE ZDECH ERYXU a závěrečný NOČNÍ OCEÁN. Fajn byl i MUŽ Z KAMENE a VYZVEDNUTÍ Z HROBU. Zbytek šel jedním okem tam, druhým okem ven… Co ale musím pochválit jsou nádherné a atmosférické ilustrace.
Tak už mám za sebou tedy i Havla dramatika. Ty vole, u některých replik, respektive stylu vyjadřování, jsem se až otřásl, protože mi to ještě zní v živé paměti. Tohle mi přijde trochu škoda, že o to jsou/budou ochuzeni mladší ročníky. Na druhou stranu mě zaujalo, jak jsou některé věci z Havlových her nadčasové a platné i dnes. Některé věci asi na režim nehledí a prostě se jen drží člověka. Ze zahradní slavnosti a Vernisáže až mrazí, Ztížená možnost soustředění je pěkné psycho a Audience, v té už asi vždycky uvidím komické ztvárnění Šípa s Abrhámem.
Patřím k těm, kterým se z řazení grind core do metalu kroutí a slézají nehty. Grind core není metal! Ke cti knize budiž, že ukazuje, že se grind core zrodil z punku a ve svých úplných počátcích neměl s (death) metalem valně společného. A aniž bych to myslel nějak vyloženě negativně, kniha je zářným úkazem, jak to vypadá, když o grind core píše metalista (bez urážky). Spousta jmen chybí (kde jsou, kurva, alespoň Agathocles?) a ještě před půlkou knihy jde grind core v podstatě skoro zcela stranou (vrací se jen prostřednictvím reunionů). Prachbídná zmínka o Nasum je píše výsmechem. Jako není to vůbec špatná kniha, jde z ní cítit zápal, nadšení, spousta odvedené práce a ohledně death metalu (a několika starých grind kapelách) mi dala spoustu informací, ale prostě ohledně grind core jde o promarněnou práci. Redukovat grind core na sotva deset jmen a ty současnější zcela ignorovat…
„To je otázka idiosynkrazie,“ odpověděl doktor.
„Je ,idiosynkrazie řecký výraz pro ,já nevím?“ zeptal se Remnant.
Místy (kolísavě) atmosférický, mysteriózní a lehce mrazivý příběh o záhadných úmrtích a mordech v jednom anglickém městečku během první světové války. Někdy to má atmosféru fakt hustou a mrazivou, jindy se to všechno rozprchne ale uzavře se to zajímavou pointou a závěrem. 3.5*
„Dělník je smrtelný, práce je živá…“
Další z Lichého komiksových zpracování starých českých balad. Je až strhující, jak již tak chmurným Wolkerovým baladám dokáže Lichého kresba dodat ještě mrazivější až horrorový nádech. Opravdu krásná práce.