eraserhead
komentáře u knih
Byt ve městě Naga
Pancho Alvarez
Jsem fakt hrozně rád, že to literární horror v Česku dopracoval už tak daleko, že si můžeme přečíst filipínský horror. A k***adrát jaký horror. Ve své strohosti neskutečně působivý a mrazivý. Prosté, jednoduché věty působící jako statusy na sociálních sítích, ale sekají přesně tam, kam mají. K tomu perfektní grafické a zpracování a doprovodné ilustrace. Uznávám, že ke konci se už to může zdát trochu monotematické, ale i v této poloze to pořád funguje a mrazí z toho a popravdě, mě to vůbec nijak nevadilo. Kniha, která vás může přinutit neustále se rozhlížet kolem sebe. A to se nepodaří jen tak nějaké. Tohle mi udělalo fakt obrovskou radost. Chci další.
Pověst o Montrosovi
Walter Scott
Od Scotta by se Jirásek mohl učit psát historické romány. A píšu to jako někdo, kdo svého času měl Jiráska doma komplet a má ho rád. Montrose je čtivé, zajímavé, dobrodružné, místy zábavné čtení. Až mě mrzí, že se mi kniha trefila zrovna do období, kdy jsem neměl moc času číst.
Anekdoty z dávných dob
Václav Holub
Palec dolů. Tohle jsou snad asi nejslabší anekdoty z edice, co jsem četl.
Cyklus vlkodlaka
Stephen King
Na tohle jsme čekali doslova desítky let. Ukázkový kousek Kingova osmdesátkového mrazivého umění očesaný o jeho všemožné grafomanské odstavce, příběhové odbočky a charakterové onanie. Zároveň i na svou dobu trošku jiný King. Pro mě lehce nezvyklé, ale zase jsem si po čase od něj přečetl něco, co mě hodně bavilo. Potěšující je, že je to ryzejší, údernější a syrovější, než sympatická a příjemná filmová adaptace. Pravdou ale také je, že autorovi milovníci a milovnice mohou po dočtení cítit lehké nenasycení. Kniha je nádherně zpracována, ilustrace jsou skvělé. 3,5*
Jiný kraj
* antologie
Obsahově pestré, zaujetím průměrné. Nejvíce zaujaly povídky Sloňa a Trable s kuřaty.
Sartrův ateismus
Marek Feigl
Měl-li bych měl někam zařadit můj ateismus, tak asi k existencialismu, neboť:
„Existencialismus není ateismem především v tom smyslu, že by se vyčerpával dokazováním Boží neexistence. Spíše prohlašuje: i kdyby Bůh existoval, nic by se nezměnilo; to je naše stanovisko. Ne snad, že bychom věřili, že Bůh existuje, nýbrž myslíme, že problémem není jeho existence. Ne, je třeba, aby člověk našel sebe sama a přesvědčil se, že ho nic nemůže zachránit před ním samým, ani platný důkaz existence Boží.“
a
„K ideji Boha utíká podle Sartra právě člověk, který tyto souvislosti zcela svobodného jednání, modelovaného po způsobu uměleckého díla, neunese. Vymýšlí si proto Boha jako garanta své volby vzešlé ve skutečnosti z nezdůvodnitelné nicoty a takto svou úzkostnou svobodu znovu falešně překrývá, aby se mohl utěšit božskou determinací.“
Básnický almanach ´74
* antologie
Uspávanka
[Rudolf Matys]
Jak se voda dívá?
Vírem? Jako na kolotoči
líně točí se ty oči.
A jak zavře voda víčka,
když chce spát?
Listem, co pluje po hladině?
Snad…
Formou, tematicky i obsahově velmi pestrý výběr, kde možná některé básně jen protečou kolem, jiné ale zaujmou, zasáhnou a zaháčkují představivost i mysl. Pro každého dosti.
Vybírání brambor
[Karel Boušek]
Na polích sklízejí zlato
z brambořišť zlatokopci
Z ohníčků šedavou vatou
kouří to u nás v kopcích
Jak slípky jdou děvčata po zemi
s podzimním větrem v patách
a s touhou koše naplnit
do vrchovata
Celá ves jako by s úklonou
propadla vybírání
podzemních jablek A ruce k hlíně lnou
až do stmívání
Snílci
George MacDonald
Pohádková romance, kterak se mladík do Pohádkové říše dostane a několik dobrodružství a nebezpečenství zažije. Přišlo mi, že je to spíše pro dospělejší, přemýšlivější čtenáře a čtenářky. Navzdory až pohádkové fantastičnosti se knihou prolíná hned několik temných strašidelných scén a pasáží, se zcela samostatným a skvělým horrorově-romantickým příběhem v příběhu o Cosmovi a zrcadle (celá 13. kapitola), v čele, který vnímám jako nejlepší úsek knihy. I balada o rytíři je hodně povedená. Jako celek lehce rozpačité, jako soubor některých dobrých příběhů je to až překvapivě příjemné.
Největší rozkošnice
Ihara Saikaku
„… sama si hrát je potíž, pata na noze vůbec není zajímavá a prostředník na ruce si ohýbej jak chceš, hořela jsem po opravdovém milování.“
Titulní novela barvitě, popisně až poeticky vypráví o osudech jisté „profesionální dárkyně potěšení“. V podstatě beletristický obraz své doby nahlížející do domácností, dvorů a veřejných bordelů. Byť se to často věnuje věcem uzavřeným v místnostech a skrývaných ve veřejném tichu a temnotě, vyloženě erotické to není. Spíše o erotice a postavení určité části žen v japonské společnosti 17. století.
„Když se nad světem zamyslím jako žena, musím říct, že muž z gruntu slaboch je v něm asi tak to nejsmutnější.“
Druhá část se skládá z pěti povídek, zaměřených trochu více na humor, ale primárně opět na mezilidské (romantické) vztahy, včetně gay vztahů (jsme pořád v 17. století, kdyby se někdo chtěl ohánět tradicemi starých časů).
Titulní novela je mnohem popisnější, povídky jsou naproti tomu trochu živější a svižnější. V obou případech jde ovšem o krásu slova, až básnický styl vyprávění, popisnost a dobovou ukázku určitých témat a věcí.
„Jak je vidět, kdo žije jen pro lásku, neujde hanbě v očích lidí…“
3,5*
Ostrov tučňáků
Anatole France
Alegoricko-kritické dějiny lidstva a společnosti. Tu humorné, jindy smutné, onde k zamyšlení. Je zajímavé, jak France ve svém díle předvídal několik věcí.
V Královských zahradách
* antologie
Popravdě jsem trochu překvapen, že něco podobného u nás nevyšlo už dříve. Faktem ale je, že něco takového chce od všech zúčastněných hodně odvahy. Tady jde hodně o přístup jak autorů a autorek, tak i čtenářů a čtenářek a jejich schopnost a odhodlání přistoupit na danou hru. Už jsem jednu podobnou „kingovskou“ knihu četl a nedopadlo to moc dobře. Lze napsat kingovskou povídku a povídku v kingovském duchu. Nezdá se to, ale je mezi tím velký rozdíl. Mezi klady „Královských zahrad“ jistě patří to, že kniha na pohled fakt moc pěkně vypadá a lahodí oku. Také pestrost ohledně obsahu a přístupu k danému tématu v jednotlivých povídkách. V podobně laděných antologiích je tohle hodně bod k dobru. Jak už to u antologií bývá, ne každá povídka se dokáže trefit do čtenářova vkusu, nálady, rozpoložení a oblíbených ingrediencí. Za naprostý skvost této považuji výtečnou alegorii jedné z mých nejoblíbenějších Kingových povídek Ludmily Svozilové TAM VENKU. Pětici mých nej dále utváří hloubavý a silně přemýšlivý TAKOVEJ JE ŽIVOT Dominika Fialy, struny dětských strachů rozechvívající SKLEP Vladimíra Pospíchala, s tématem antologie hodně dobře pracující MONSTRA UVNITŘ NÁS Karin Novotné a od jistého okamžiku jasně předvídatelná ale přesto dobře napsaná (a svou předvídatelností nijak netrpící) POSLEDNÍ KAPKA Vlaďky Sacké. Většina ostatních jsou ucházející a nijak špatné záležitosti, najdou se ale i ty, které mě moc nezaujaly. Jedna povídka mě dokonce nudila tak, že jsem přemýšlel, že přeskočím na další, což jsem od jejího autora vážně nečekal. Obecně vzato jde ale o příjemnou knihu. Jak píšu výše, jde o to, nakolik kdo je ochoten přistoupit na hru.
Zápory: Mlhová ulice? Opravdu MLHOVÁ ulice? Poslední odstavec hned první povídky je ukázkovým příkladem toho, jak zabít celý příběh. Zamrzelo, že Svatopluk Doseděl zde jako jediný má již jinde publikovanou (ale dobrou a vnitřně hezky nepříjemnou) povídku, byť s lehce upraveným (post)závěrem. Nikde v knize není uvedeno, kdo překládal slovenské povídky.
Draculův poslední doušek
Miloslav Švandrlík
Švandrlík byl kromě humoru velkým milovníkem horrorů a napsal v tomhle duchu několik desítek až stovek povídek. Snaha vydat je všechny se může zdát chvályhodná, zároveň však ukazuje nešvar, kterým je opakování point a vyvrcholení. Někoho může zklamat, že v této knize nejsou jen horrory, jiný po několika povídkách prohlédne jejich styl a už ho pak ty další ničím nepřekvapí, protože se stanou předvídatelnými. Z celého svazku sítem nepropadne opravdu jen pár zajímavých a promyšlených povídek. Tohle je Švandrlík v dost slabé formě a to jak co se týče humoru tak co se týče horroru.
Nekonečný příběh
Michael Ende
Uf. Tohle bude… Nekonečný příběh Wolfganga Petersena je můj nejoblíbenější film a považuji ho za ten nejlepší, co kdy byl natočen. Doprovází mě prakticky celý můj život, v roce vzniku jsem na něm byl několikrát v kině, v průběhu dalších let si ho pouštím pravidelně a nic neztratil ze svého kouzla. Není v tom žádná nostalgie, ten film se mi líbí pořád stejně. I proto jsem se záměrně knižní předloze desítky let vyhýbal, protože jsem se bál toho zjištění, že… Věděl jsem, že filmová verze je sotva půlka knihy. Že spousta věcí je jinak. Že i slabší filmové pokračování si jen vyzobává a ještě mnohem více upravuje. Ale tak při čtyřicetiletém výročí premiéry filmu a našeho prvního setkání jsem si řekl, že bych už mohl. No… Já chápu, že jsem filmovou verzí nenávratně poznamenán a ovlivněn. Chápu také, že je to primárně kniha pro děti. Ale, ta kniha nemá skoro žádné napětí, všechno se tam děje hrozně jednoduše a lehce, tam, kde u filmu při skonu Artexe slzím i v šestačtyřiceti, se mi u knihy prostě chtělo fakt smát. Tam kde film i z dospělého diváka ždímá emoce, kniha prostě jen plyne od jedné scény ke druhé. Po „konci filmu“, tedy výraznější souvislejší dějové linie knihy, se příběh zvrhne v klasické pohádkové fantasy se všemi neduhy, jimž se film vyhýbal, ale pro něž mě tyhle příběhy nebaví. Bastien je pěknej zmetek. Posledních sto stránek jsem dočítal už takřka z donucení, fakt mě to nebavilo. „Ale já si to říkal, nečti to!“ Nechci říct, že je to špatná kniha, ale tu pečeť filmové adaptace mám vypálenou asi hodně hluboko. Budu si muset filmem spravit chuť. U toho už do budoucna zůstanu.
Gordon
Edith Templeton
„Tohle bylo něco jiného než onen ostrý záblesk vyvrcholení, kterého jsem dosáhla tak rychle, když mne přehnul přes lavičku v zahradě.“
Myslíte si, že jste četli spoustu příběhů o lásce? I prd, velebnosti. To byla jen literatura. Tohle je ten nejryzejší román o lásce. Lásce až na dřeň. Lásce navzdory. Lásce přesto. Lásce bez příkras a cukrlátek. Můžete se o lásce, jejím smyslu a podstatě, zamýšlet jak chcete, některé vývody, výsledky, poznatky, dohady a závěry však nebudou pozlátkově romantické, sluníčkové, duhové a takové, jak byste si idealisticky představovali. Protože láska se neptá. Ta přijde a je, ať se vám to líbí, nebo ne. Nezdá se to, ale je to tak. Láska nepokládá otázky, jen možnosti a cesty. Bylo by hrozně jednoduché (a mylné) knihu povrchně odsoudit/označit jako zvrhlou toxickou pornografii. Ono to je vážně hlavně spíše o těch niterných citech a pocitech než o fyzičnu. Ve své i v dnešní době jistě kontroverzní podobě nutí zamýšlet se a snažit se dojít k pochopení. To je její největší premisou. Protože takové příběhy o lásce jsou. Ty dobré, hluboké a zajímavé. Přesně jako tento. Neméně zajímavý je samotný příběh nejen autorky ale i pozadí a podstaty vzniku tohoto příběhu, o čemž skvěle vypravuje doslov.
„My psychiatři jsme nechutní. Všechno nám připomíná sex. Dokonce i když jsme v posteli s nahou ženou, myslíme na sex.“
Revival
Stephen King
Tak tohle mi King ještě nikdy neudělal. Jeho knihy se mi jako celek buď líbí nebo nelíbí, případně mi přijdou ryze průměrné. První tři čtvrtiny Revivalu jsou kingovská řemeslná rutina, kde ten, kdo z každé dekády jeho tvorby přečetl alespoň dvě knihy, může být o krok ba dokonce i o celou stránku napřed. Už prostě víte, co která postava udělá, co ji potká, jak se v jaké situaci zachová. Vždyť to píše už celé půl století a zrovna v tomhle se jeho tvorba nijak nemění (tradiční vzpomínky na mládí – zde alespoň okořeněné průletem značné části vypravěčova života). V tomhle ohledu a v těchto částech mi kniha přišla neuvěřitelně předvídatelná, nepřekvapivá a vlastně bez napětí a tahu. Pak ale přišla poslední čtvrtina a to musím říct, klobouk dolů. Ta mě strhla tak, že zpětně upravuje celkový pohled na předcházející děj a hodnocení celé knihy. Škoda, že taková nemohla být větší část Revivalu. 3,5*
Onanie aneb Mrzký hřích samohany
Nela D. Aston
Knihu jsem otevíral s tím, že jde o nějakou teoretickou/faktografickou/vědeckou práci na dané téma. K mé velké radosti jsem ale brzy zjistil, že jde v podstatě jen o volné pokračování mé velmi oblíbené dybbukovské série knih o (kundě, čuráku, mrdání, prdeli, hovně). Tentokrát v trochu jiném zpracování, kdy jsou citace z různých děl napříč literaturou i časem na téma onanie, masturbace, ipsace, samohana atd. proloženy dějovou linií. Ta je vcelku zábavná a nejednou až hloubavě filosofující. Asi tedy nepřekvapí, že i v tomto případě jdu do plných. Neb kdo chvíli nehonil, již honí opodál.
„Všichni pořád chtějí něco rozebírat, zkoumat, ale to se dá dělat až po načtení. A lidi přestávají rozumět čtenýmu textu. Tak co s nima chceš kurva rozebírat? To je kára, ten to ryje?“
Francouzská poesie
Karel Čapek
Prostě poesie. Něco chytne, něco ne. Něco zaujme, něco ne. Na něco je čtenář naladěn, na něco se naladí jiný čtenář nebo čtenářka. S poesií už to jinak nebude. Kniha je zajímavá hlavně tím, že ji fakt dobře překládal někdo, kdo sám poesii nikdy nepsal.
Není nebe nad Mexikem
Michal Březina
Termín „oddechová četba“ nemusí být vždy vnímán pozitivně, což je jeho největším úskalím. NENÍ NEBE NAD MEXIKEM je velmi svižný a oddechový mix kdečeho – od mysteriózního rodinného dramatu, přes akční dobrodružství, zombie, duchy, démony, exotické Mexiko a mytologie původních obyvatel, až po rázné a prostohubé hrdiny. Nechybí ani typický Březinův humor. Čtyři knihy tohohle stylu po sobě bych asi nedal, ale když si to člověk vtěsná mezi desetiletí staré okultní mysteriózní příběhy a francouzskou poesii, sedne to přesně, jak by mělo. Ke konci to sice už trochu ztrácelo dech a běželo samospádem, ale literární dobrodružně-akčně-nadpřirozené béčko jako když Březina švihne.
Romány tří mágů
Jiří Karásek ze Lvovic
Existují knihy, které mě fakt strhnou, zaujmou a hrozně mě baví. Ale když chce někdo něco doporučit, nezmíním je. Tohle mě opravdu nadchlo a neskutečně potěšilo, obsahem, formou, úchvatným, barvitým jazykem a skvělou alegoričností, ale jsem na vážkách, jestli to tak bude mít každý. Karásek ze Lvovic mě dostal svým mixem dekadentních bromancí, nejednou zacházejících až za romantickou a milostnou hranici toho významu (LGBTI+ literatura opravdu není nějaký výstřelek současnosti), temnou romantikou, filosofičností, tajemným mystériem páchnoucím letitým prachem, funerální nekrofilií či starou Prahou s židovskými legendami a Golemem. Ty příběhy se vlastně nedají moc nějak popsat nebo přiblížit, jsou plné pronikavých popisů, pro mnohé možná zdlouhavých pasáží věnujících se určitému tématu (pro příklad – chlápek tam smutní, protože odešel jeho blízký, ale on celou noc smutní na několika stránkách). Je to prostě kouzelné, dojemné, pohlcující, tajemné a v konečném důsledku mrazivé. V mnoha významech. Potěší obzvláště milce a milky staré češtiny. ROMÁN MANFREDA MACMILLENA (****), SCARABAEUS (*****), GANYMEDES (*****).
Otec Perdrix
Charles Louis Philippe
„Cesty boží končí u zdí, čela narážejí o kameny a rozbité hlavy se nachylují, očekávajíce oporu.“
Příběh je lehce volnější, ale má to moc hezký vyprávěcí jazyk.
