Sartrův ateismus
Marek Feigl
Jean-Paul Sartre (1905–1980) bývá definován jako představitel ateistického existencialismu. Předložená práce se zabývá zejména čtyřmi filosofickými texty, v nichž se autor pokouší postihnout filosofickou relevanci ateismu, jeho vývoj od fenomenologických souvislostí Bytí a nicoty (1943) přes kladení problému do roviny praxeologie a etiky v přednášce Existencialismus je humanismus (1945) a Sartrův záměr inspirovat zdůvodnění ateismu interpretací Descartových filosofických koncepcí (Karteziánská svoboda, 1946).... celý text
Přidat komentář
Měl-li bych měl někam zařadit můj ateismus, tak asi k existencialismu, neboť:
„Existencialismus není ateismem především v tom smyslu, že by se vyčerpával dokazováním Boží neexistence. Spíše prohlašuje: i kdyby Bůh existoval, nic by se nezměnilo; to je naše stanovisko. Ne snad, že bychom věřili, že Bůh existuje, nýbrž myslíme, že problémem není jeho existence. Ne, je třeba, aby člověk našel sebe sama a přesvědčil se, že ho nic nemůže zachránit před ním samým, ani platný důkaz existence Boží.“
a
„K ideji Boha utíká podle Sartra právě člověk, který tyto souvislosti zcela svobodného jednání, modelovaného po způsobu uměleckého díla, neunese. Vymýšlí si proto Boha jako garanta své volby vzešlé ve skutečnosti z nezdůvodnitelné nicoty a takto svou úzkostnou svobodu znovu falešně překrývá, aby se mohl utěšit božskou determinací.“