• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih David Hejč

Žalobní typy ve správním soudnictví: Aktuální otázky

„Hm... no jo no... Víte, co já poslední měsíce dělám? Zabíjím čas. Já bych se mihl soustředit na svůj obor, mohl bych si číst právně-filosofické texty o diskursivním přístupu k právu. Mohl bych. Ale ne, já raději plýtvám svým časem na čtení správně-právní literatury, v naprosto zoufalé snaze zjistit, zda na ní něco, někde, nějak nebude zajímavého. Víte jak to zatím dopadá? Většina textu nejen že není zajímavá, ona je vlastně odborně dost strašná. A když se vám joooo zadaří, narazíte náhodou na kus, který „není strašný“. Ano, to je ta nejlepší kategorie. Zde je. Víte dále, co je smutné? Že student, který se dobře naučí civilní proces a přečte si správní řád a LZPS s Ústavou, je schopný dojít k úplně stejným závěrům (snad akorát rychleji), jako řečení odborníci na oblast správního práva a správního soudnictví. Co mi z toho plyne? I tahle kniha je ztrátou času. Na straně druhé – ani jednou tam nepadl takový nonsens, že by ve mně vzplála sebevražedná nálada. Takže kniha rozhodně patří do té lepší kategorie (po bok Frumarové učebnice civilního procesu, Potěšilovy Kasační stížnosti a tak trochu i Hendrychovy učebnice správního práva). Není to moc, ale je to asi to nejlepší, co zde najdete. Za přečtení z knihy stojí v zásadě kapitola o propůjčování forem (jenom deskriptivně, o tématu se člověk jinde moc nedoví, obsahem to zase nic přeborného není), kapitola o dualismu přezkumu správních aktů a konečně kapitola o odškodňování. Zbytek je buď ztrátou času (přezkum normativních aktů, odstranění nečinnostní žaloby), nebo opis zákona (víceméně zbytek). Rozumějte, v právě třech vyzdvižených kapitolách není nic opravdu zajímavého – jsou tam právě ty závěry, které vám už dávno došly, ale jsou to alespoň nějaké kompetentní závěry. Ad 1) Propůjčování forem je tedy zajímavé deskriptivně. Jak k tomu dochází, proč k tomu dochází. Méně už jak a proč a zda vůbec by k tomu docházet mělo – taky to tam je, ale jsou to banální úvahy, které se nedostávají na úroveň fundamentální (ústavy a základních práv). Ale aspoň se něco dovíte. Ad 2) Tady už začíná nepovedená detektivka. Od první strany křičíte kdo je vrah, ale stejně si musíte počkat na konec. I když laikovi (třeba uklizečce se základním vzdělání), řeknete, že zatímco rozhodnutí katastrálního úřadu musíte napadnou podle části páté kodexu civilního kodexu, žalobu proti rozhodnutí úřadu vaší obce musíte napadnout podle SŘS, zakroutí hlavou a řekne, že je to pičovina. Na to nepotřebujete... no nepotřebujete vysokou školu. Ad 3) Další vrah, kterého chytnete po přečtení nadpisu – ano, ano, adhezní řízení mě taky napadlo, děkuji za optání. (Ale pozor, ta koncepční úvaha je opravdu korektní a líbí se mi. Dojem je ale pokažen tím, že jsem ji měl taky.) Nadto mě kniha trochu trápila nezdravou fixací na doby covidových omezení. Obávám se, že je nelze právní teorií reflektovat jako takové – od toho jsou totiž mimořádné, že z nich nelze vyčíst obecná pravidla. Jistě, to období nám ukázalo některé problémy, které je třeba teoreticky uchopit. Na to kniha ale neukázala (a administrativisté obecně neukazují) dostatečné pojmové a teoretické instrumentárium. Dohromady to vlastně není špatné čtení. Ale možná... no... trochu zbytečné no.“... celý text
— Set123