• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Josef Hřebík

Lest cestou k požehnání?

„Podtitul knihy zní „Pokus o nalezení hermeneutického klíče ke Gn 27,1-45 pomocí komplexní exegetické analýzy“, což nutně vyvolává pocit, že se nám do rukou dostalo něco velmi složitého a velmi nudného :-) To je ale pravda jen částečně. Text určitě složitý je, také se jedná o disertační práci a nikoli popularizační příručku. Ale nudná? Ne, mně přišlo probírání se příběhem Jákobova (možná spíš Rebečina?) podvodu vyloženě fascinující a byl jsem doktoru Hřebíkovi vděčný za to, jak pečlivě mi tenhle složitý biblický fragment z mnoha různých úhlů nasvítil. Ne všechno mě bavilo stejně. Mimo můj zájem zůstal sémiotický rozbor nebo rozkrývání vrstev textu a pramenů, které byly zdroji pro finální podobu perikopy. Zajímavější bylo hledání inspirací v mimobiblických příbězích. Ale vůbec největší dobrodružství bylo dekódovat skryté významy textu, v tom byl pro mě největší poklad téhle práce. Třeba optika feministické teologie ukazoval Rebeku jako osobu na okraji hierarchie a instituce rodiny, která tak jediná mohla svým vstupem do děje naplnit Boží zaslíbení (protože Izák byl povinován tradici a musel dát požehnání prvorozenému, tedy „musel“ být obelstěn a „musel“ být slepý, aby sehrál svoji úlohu). Nebo pohled hlubinné psychologie, která na zápletku aplikuje Jungovy metody a vedlejší postavy tak interpretuje jako jednotlivé aspekty Jákobovy osobnosti, kde konflikty postav jsou vlastně personifikovaným zobrazením konfliktů ve vědomí a nevědomí Jákoba! Super! Podobné hrátky s literárním textem ale nesou nemalé riziko. Hrozí nám, že pro nás bude zkoumání textu pouze příležitostí pro prezentací vlastní exegetické originality. Nebo že si do textu promítneme naše vlastní představy a zaměníme tak exegezi (tedy vytažení smyslu z náboženského textu) za eisegezi (tedy vkládání vlastního výkladu do textu) - naše hermeneutická přání se tak stanou rodiči našich myšlenek. To by bylo špatné (protože nepoctivé a klamající), ať už by šlo o jakýkoli text, ale v případě Bible je to ještě mnohem víc citlivé, jedná se totiž o slovo Boží, ke kterému je třeba přistupovat se zvláštní úctou. Proto patřilo poslední slovo teologickému výkladu (tomu zvláštnímu napětí mezi něčím tak svrchovaně božským, jako je požehnání a něčím tak přízemně lidským jako je podvod) a proto také kniha zůstala bez vyřknutí rozhodného posledního slova, které by vše definitivně vysvetlilo. To může být zklamání, vím, ale Písmo svaté prostě není detektivka s Poirotem :-) „Dobří mají být odměněni a zlí potrestáni; to vyžaduje striktní smysl pro spravedlnost. Jákobův příběh nás však vede ke konfrontaci s Bohem, který se nechová tak, jak se my domníváme, že by se měl chovat. Jsme tu konfrontováni s Bohem, jehož úmysly nám zůstávají téměř úplně skryté, ale o němž máme v každém případě jistotu, že se k nám, jakkoli jsme nehodní, sklání se svým požehnáním. Stojíme tu před propastným tajemstvím Boha, který se svou přízní ochotně vstupuje do života hříšných lidí. Bůh nám bude žehnat, ať si to zasloužíme nebo ne. Bůh nás přijímá takové, jací jsme, se všemi našimi limity a nedostatky. Podobně jako Jákob v podivuhodném příběhu svého života jsme ve svém vztahu k Bohu poznenáhlu vedeni k tomu, abychom vděčně uznali že všechno je pro nás darem.““... celý text
— mirektrubak