Miluše Kindlová

Nové komentáře u knih Miluše Kindlová

Státověda: Stát - Jednotlivec - Konstitucionalismus

„Na knihu jsem se celkem těšil. Říkal jsem si, že by se mohlo jednat o takovou jednodušší a svižnější učebnici státovědy, která by se mohla pozitivně odlišovat od té Filipovy a Svatoňovy. A ono svým způsobem jo. Je to celkem čtivé. Až pohádkové. Skoro mám potřebu udělat vtip na to, že jak si neustále lidi z Prahy zvou do televize něco komentovat, odnaučili se psát odborné publikace a raději volí pohádky pro laické publikum. Je to takové trochu užvaněné, takové trochu nic neříkající... Nu ale to by nebyla pravda, pravidelně v televizi narazíme snad jen na Antoše a ten zde dostal pozoruhodně (a trestuhodně) málo prostoru s pouhou jednu kapitolou – která je na straně druhá oproti zbytku knihy hotovým klenotem. Takže tím to nebude. Zkrátka se asi jedná o jiný styl, než na který jsem zvyklý – a upřímně se mi nelíbí. Autoři (Buďme k sobě upřímní, vedoucí kolektivu, docenta Reschová, která si pro sebe zabrala až absurdní množství prostoru, devět kapitol z patnácti + úvod, což mne o to více překvapilo, že posud jsem se s ní setkal jen v kontextu jejího velice nezajímavého příspěvku do celkově pochybné knihy Finanční ústava. A nic proti ní, tak to nemyslím, jen mne překvapilo, kolik místa zabrala.) se sice vykecávají dlouze, ale čtenáři nic moc koherentního nesdělí. Takže ano, kniha je po mém osudu ukecanější, než je obvyklé, což furt samo o sobě není špatně. Kniha to není špatná – je celkem zajímavá. Zaujala mne už proto, že je mi jistou změnou prostředí. Z Brna jsem se přesunul do Prahy a tím jsem kupodivu zcela změnil primární zdroj právního zkoumání. Z Německa jsem se tím totiž přesunul do Francie. Osobně si myslím, že i tím lze jistý neobvyklý styl vysvětlit. Německá literatura je jiná, než francouzská, německé myšlení o právu jakbysmet. Tato zdrojová diversita asi dělá opravdu hodně. Nu, kniha to tedy špatná není. Ale učebnice je to na prd. Její ukecanost brání čtenáři v tom, aby si odnesl kompaktní znalost. Autoři se nadto často zastavují nad banalitami, neposkytnou ale čtenáři významné znalosti. Nezapomeňme, státověda je koncepční obor, jde mu o podchycení základních státních institucí. Kde je tedy institucionálně uchopeno ústavní soudnictví? Hlavně, že tu máme filosoficko-teoretický pojem testu proporcionality, který tu naopak po mém soudu nemá co dělat. Kde je třídění lidských práv podle statusu, kde máme rozdíl mezi Rule of Law a Rechtsstaatem – přičemž popření tohoto rozdílu implicite potírá distinkci kontinentálního a angloamerického pojetí práva, respektive státu. A upřímně? Přejdeme-li od obsahu k formě, kde máme nějakou logickou strukturu? Proč je, krucipísek, demokracie pojata v kapitole o teorii ústav, nikoliv u formy vlády? A proč je v téže kapitole právě koncepce právního státu? Ta kapitola je vůbec dost koncepčně pochybná, ale sakra, ono to celé nedává smysl! Proč je pojem státu a suverenity najednou přerušen globalizací a europeizací, vztahem státu a člověka, lidskými právy, abychom pak navázali na teorii ústav, která je zase přerušena kapitolami o politických stranách a volbách, přičemž až potom přichází zcela zmateně tripartice moci? Ta struktura je strašně chaotická a obsah v kapitolách tomu leckdy není lépe. Absurdní je pak poslední kapitola, která neříká čtenáři doslova nic, není v ní nic zajímavého a naprosto ignoruje reálná témata státovědy, kterými akademie žije? Čtvrtá moc ve státě? Třeba? Nebo zpochybnění konceptu suverenity? Chjo... A ano. Ono je to furt docela dobré jako kniha. Ale selhává to jako učebnice. A kdyby to byla učebnice něčeho, tak ne státovědy, ale Theory of Governance. A to není špatně! To je zajímavý multidisciplinární obor, který se tu dost ignoruje. Ale měli bychom si to přiznat. A ještě jednou ano, specificky pro Antošovu kapitolu o volebních systémech stojí za to knihu vést v patrnosti. Jedná se o nejlépe podaný výklad v našem prostředí, pokud jde o toto téma. Ta je vážně super.“... celý text
— Set123

Přejít na knížky autora