Mireia Ryšková

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1951

Populární knihy

/ všech 10 knih
Ke kněžství ženy
Ke kněžství ženy
Druhý list Tesalonickým
Druhý list Tesalonickým
Myšlení o transcendenci
Myšlení o transcendenci
Hledání Boží tváře
Hledání Boží tváře

Nové komentáře u knih Mireia Ryšková

Doba Ježíše Nazaretského Doba Ježíše Nazaretského

„Mě tyhle věci coby ateistu zajímají z religionistického hlediska, baví mě číst si o vývoji křesťanství, jeho etických základech apod., tady si z toho člověk může odnést i něco do praktického života, ale při čtení všech těch infantilních teologických báchorek, si nemůžu pomoct, a vždy kroutím hlavou: jak může inteligentní osoba, jako třeba Mireia Ryšková, celoživotně plýtvat svou intelektuální energií na nesmysly, které si vybájila banda zoufalých opičáků z doby bronzové? Nebylo by poctivější dát svou intelektuální kapacitu do služeb něčeho užitečnějšího a méně intelektuálně ponižujícího? Panebože, vždyť ona na mnoha místech nechává otázku "zmrtvýchvstání" a "zázraků" otevřenou, jako kdyby něco takového bylo možné. To je ale bohužel kámen úrazu všech lidí, kteří se věnují náboženství, teologii apod., nemůžou samozřejmě otevřeně říct, že se jedná o naprosté nesmysly, že tráví život studiem píčovin, musí se tvářit, že se jedná o něco seriózního, protože jinak by toho museli nechat, a věnovat se něčemu jinému.“... celý text
— Montezuma

Ke kněžství ženy Ke kněžství ženy

„„Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. ... vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. ... Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.“ Korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny vlastně tvoří jen malou část téhle už tak dost útlé knížky. Zhruba 30 stránek. A to jsou v tom ještě dopisy, která paní Mirej rozesílala širšímu okruhu přátel. Souvislejší výměna názorů a střet argumentů se tedy nekoná. Ono se zde totiž ani není o co přít: otec Zvěřina nepopírá, že žádný z argumentů proti svěcení žen není teologický. Přesto je moc dobré si knihu přečíst. A to nejen jako svědectví o tom, jak probíhala diskuze na konkrétní téma, v konkrétní době a v konkrétním společenství. Zdá se mi, že v Mirejině snaze o prosazení vlastního sebeurčení proti zaběhlým pořádkům je cosi obecného a také způsob obrany kolektivu je v něčem podobný jiným případům. Viděl jsem zde povědomou neochotu většiny se předloženou argumentací vůbec zabývat, snahu všelijak diskreditovat protivného solitéra, který ustálenou skupinu znejišťuje jiným pohledem na věc. Ani otevřeně přemýšlející Josef Zvěřina se nevyhnul bagatelizaci Mirejiných pocitů a pokusům učinit z oběti viníka – a způsob, jakým se k paní Mirej obrací diskutéři ze samizdatového křesťanského časopisu už je vyloženě hanebný svojí neochotou ke konstruktivitě a naslouchání protistraně. (Příklad: odmítnout tvrzení o nevyužití žen tím, že přece papež učinil se svaté Terezie učitelku církve, je tak mimo, až mi bylo stydno to číst.) Jsme líní přemýšlet, bojíme se měnit dříve ustavené názory a postojová schémata. Na lidi, kteří k nám přijdou s jiným pohledem se nedíváme jako na obohacení, ale jako na nepříjemný element, který narušuje náš myšlenkový klídeček. Nesnažíme se druhé chápat, nenasloucháme jim, jen si je hodíme do připravené škatulky a hotovo. K vlastní škodě. „Vyrostla jsem v ‚patriarchální‘ rodině klasického typu, kde chtěla-li maminka prosadit nějaký nápad, musela se tvářit, že na něj přišel otec, který po vnější stránce o všem rozhoduje. Zažívám tedy ten ‚neviditelný‘ přínos ženy a ovládání dějin zdola a mohu Vám říci, že se mi to nesmírně příčí. Žena má prostředky, jak ovládat mužskou ješitnost, jak být tím krkem, který hýbe hlavou, je rozený taktik, ale proč není možné být přímí? ... Základem vzájemných vztahů by měla být pravda, Kristus, který je tu pro všechny jako cesta, pravda a život.“ Zpověď profesorky Mirej je obrovsky silná a já obdivuju její odvahu, se kterou vrhla do světa své niterné pocity. Do světa, který ji nebyl nakloněn ani v těch 80. letech a není jí a dalším povolaným ženám nakloněn ani dnes. (Pro ilustraci té atmosféry v době normalizace, toto je výrok respektovaného a obdivovaného Ludvíka Vaculíka z Českého snáře: „Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze, a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího, nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“) V církvi pochopitelně není možné splnit každé přání každého jednotlivce, od toho zde církev není. Diskuze o svěcení žen musí být pečlivá a pozorná k názorům všech stran. Co ale církev dělat má (a podle mě přímo musí!) je naslouchat s pochopením, přijímat s láskou, dávat najevo každému, že je důležitý, jaký je. Chápat a respektovat lidi v jejich rozdílnosti, nepohrdat specifickými dary každého, hledat společně nejlepší soužití mezi církví a lidskými originály. Bohužel, nesetkala se s tím paní Mirej a nesetkávají se s tím mnohé ke službě povolané ženy ani dnes. „Ať dělám, co dělám a poroučím si, co chci, má touha stát se knězem není po dvaceti letech o nic menší, přestože vím, že nemám šanci, a přestože jsem do hloubky své bytosti přesvědčená, že smysluplná je každá služba. Mám Tě ráda, Pane, a nechci Ti ve svém životě nic odepřít ani si klást podmínky své služby, ale doma se ve své církvi necítím. Příliš mě zasahuje nespravedlnost poměrů v ní, duchovní násilí a nesvoboda, přestože je v ní tolik jiných pozitivních hodnot. A tak raději žiji na jejím okraji, protože mě to tolik nebolí a nepálí. Jsem poněkud vyřazena z dění, nemám na nic vliv, nikdo ode mne žádnou duchovní službu nečeká, maximálně můj intelekt se zdá použitelný. Ale snad je i tohle cesta života s Tebou. Ty mě máš rád, Ty víš, je-li mé srdce pravdivé nebo ne. Ty mě pozvedáš a dáváš žít. Půjdu s Tebou kamkoliv, i když tomu ani trochu nerozumím. S kým jiným bych mohla jít?“ (dopis Mireie Ryškové Bohu)“... celý text
— mirektrubak

Doba Ježíše Nazaretského Doba Ježíše Nazaretského

„Výborně zpracovaná odborná monografie, které se díky čtivému a srozumitelnému podání nemusí bát i širší veřejnost. Inspirací může být zvláště pro věřící všech denominací, kterým nabízí odvahu k snášení a řešení církevních problémů a individuálních nesnázích prostřednictvím poznání prvotní církve, z níž čerpá křesťanství dodnes. Obdivuji neuvěřitelnou erudici autorky, která se nebojí přiznat, že na některé otázky nezná odpověď. Ale kde si neví rady rozum, tam napoví srdce.“... celý text
— Alcarmo

Doba Ježíše Nazaretského Doba Ježíše Nazaretského

„Stejně jako v nedávno čtené biografii Pavla z Tarsu, jsem se i v téhle knize potkal s velmi pečlivě vypracovanou studií života důležité postavy církevních dějin – tentokrát samotného Ježíše Nazaretského. A bylo to opět mimořádně přínosné čtení. Dobový kontext, historický, lokálně-politický i společenský totiž dává šanci lépe chápat čtení Písma. To jsem si na více místech potvrdil, protože se mi často stalo, že když jsem si ze čtení knihy odskočil k Novému zákonu, viděl jsem leccos trochu jinak, hlouběji a poučeněji. Jako obvykle u podobných knih: větší potěšení jsem měl z teologických částí (které jsem nacházel v oddílech o Ježíšovi v kontextu své doby, procesu vytváření Nového zákona, šíření křesťanství a vzniku prvotních církevních obcí). Zatímco jména králů, císařů a tetrarchů se mi pletla a nedělám si příliš iluze o tom, že si je v hlavě ve větší míře uchovám, tak tam, kde se probíraly jemné rozdíly mezi věroučnými důrazy jednotlivých christologií (mezi pojetím autorů jednotlivých evangelií v závislosti na předpokládaných adresátech sdělení, mezi pavlovskou a janovskou teologií atd.), tam jsem měl oči na šťopkách a snažil se vnímat vše velmi pozorně. Protože i pro náboženské texty platí, že čím přesněji rozumíme okolnostem jejich vzniku, tím lépe mohou v našich srdcích pracovat. Ocenil jsem také poctivost přístupu k tématu. Tam, kde profesorka Ryšková neví, přiznává že neví. Tam kde se domnívá, upozorňuje, že se jedná pouze o domněnku. Vzhledem k tomu, o jak obtížně mapovatelné období se jedná, je to věc zásadní důležitosti: potřebuje vědět, co víme, co předpokládáme, co tušíme ... a co naopak ani netušíme.“... celý text
— mirektrubak

Pavel z Tarsu a jeho svět Pavel z Tarsu a jeho svět

„Hledání apoštola Pavla pod vrstvami různých intepretací a dezinterpretací je práce téměř detektivní. Kniha profesorky Ryškové se k tomu úkolu staví velmi pečlivě, jen poznámek pod čarou je přes tisíc! A také poctivě, jako čtenář jsem stále upozorňován na to, že se mnohé teorie neopírají o nezpochybnitelné základy, že téměř vše, co o Pavlovi víme jsou jen hypotézy a odhady. Přesto kniha není zdaleka jen suchá faktografie, na stránkách Pavel z Tarsu vyloženě ožívá a já měl při čtení často pocit značné blízkosti a zážitek téměř beletristický. V centru pozornosti vypravování o apoštolu Pavlovi je jeho myšlenkový souboj s Petrem (což je trochu úsměvně paradoxní, při vědomí toho, že mají v liturgickém kalendáři svátek v jeden den a jsou veřejností bráni jako nerozlučná dvojice církevních spolutvůrců, jako určití duchovní bratři zakladatelé - přitom napětí mezi nimi bylo značné) o podobu raného křesťanství, jestli se bude orientovat na dodržování Zákona, nebo jestli nová víra provede odvážný skok kupředu a zmrtvýchvstání Krista prohlásí za akt, který Zákon nejen naplní, ale i překročí. Pavel vnímá sebe jako člověka obdařeného mocí Zákon nejen předávat a uchovávat, ale cítí se osobně povolán k tomu ho nově vykládat a svůj výklad považovat za závazný pro všechny – Kristus je pro něj definitivním vyjádřením Boha a sám Pavel se svým způsobem považuje za vyjádření Krista, jak dokládá jeho výrok „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Proto tolik píše o sobě: ne kvůli svému egu, ale kvůli svému výsadnímu postavení vyvoleného apoštola. Proto také snesl tolik příkoří, jeho „katalog utrpení“ obsahuje opravdu pořádnou řádku položek. Ale nemůže jinak, se zrakem upřeným na Kristův kříž nese ten svůj (teologové by řekli, že indikativ je uschopněním k imperativu :-) až do chvíle, kdy si před mučednickou smrtí může říct: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (což tedy nenapsal Pavel o sobě sám, pastorální listy, ze kterých je citovaná věta, jsou zřejmě dílem jeho následovníků, ale stejně se mi to jeví jako velmi výstižné a symbolické uzavření jeho fascinujícího života). Sledoval jsem Pavlovy stopy v této knize s velkým zájmem, až nadšením. Mnoho se dozvěděl o něm, jeho teologii i o prostředí ve kterém působil (včetně kontroverzních témat jako je vztah k ženám nebo Židům, kde ho kniha přesvědčivě a věrohodně obhajuje). A hlavně jsem se jeho příběhem nechal inspirovat a povzbudit ve svém vlastním životě ve víře. Předpokládám, že by z toho měl radost i Pavel, i autorka této jeho úctyhodné monografie.“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora