Petr Lavický
česká, 1977
Nová kniha
Právní argumentace - Petr Lavický
Připravený text poskytuje nejen významné a užitečné informace o právní argumentaci, které budou reálně využitelné v právní praxi; kniha výrazně přesahuje případ... detail knihy
Populární knihy
/ všech 29 knih
Nové komentáře u knih Petr Lavický
Civilní právo procesní. Díl první
„Je to velmi příjemná a uspokojivá kritika pokračující retardace civilního práva procesního a totální nechuti s tím cokoli udělat.“
— Vaceda
Moderní civilní proces
„Naprosto vynikající knížečka o civilním procesu ne v tom smyslu, jaký tu máme teď, ale jaký by měl být. Nejedná se tedy o učebnici de lege lata, ze které by bylo lze čerpat aktuální techniku úpravy. Jedná se, chcete-li to vůbec jako učební text vnímat, o úvahy de lege ferenda, z nichž můžete čerpat znalost pro teorii civilního procesu. Ostatně se jedná o znalosti dosti důležité pro projití zkouškou a státnicemi v Brně, takže to lze jen hluboce doporučit.
Ve skutečnosti se ale o učební pomůcku vůbec nejedná. Je to program. Manifesto, dalo by se říct. (A nebo jsem moc ovlivněný tím, že zrovna čtu Der Kampf um die Rechtswissenschaft.) Lavický psal svého času (zatím bohužel bez úspěchu) návrh nového Civilního řádu soudního. Pro tento předpis je předložená kniha prologomenou a teoretickým komentářem. Zmiňuje tedy vadnou českou úpravu, přednáší teoretické koncepce Německa a Rakouska a snaží se navrhnout novou podobu civilního procesu po česku. Jakýmsi epilogem pak byla série článků, která vyšla, naneštěstí zdá se marně, po kritice, jež se na nový CŘS snesla.
Kniha je opravdu prvotřídní a mimořádně zajímavá. Hlavně pokud jde o historický exkurs k pojetím liberálního a sociálního procesu a poznámky k vývoji civilního procesu u nás. Celou materii nicméně doprovází skvělá argumentace a jasné nastínění problémů aktuální úpravy. Přitom podotýkám, že tyto problémy se neustále rapidně zhoršují a náš proces se propadá hlouběji do bahna. Je tedy samozřejmě trochu smutné číst tuhle knížečku a pak se podívat na naši úpravu, praxi, i odbornou literaturu, která k civilnímu soudnictví zamořuje náš právní prostor. (Hledím přitom na všechny ty Fialy a Svobody...)
Dohromady je to bohužel stále aktuální čtení. V průběhu času se tahle knížečka měla stát irelevantní. I ty nejkontroverznější části se měly stát banalitou. Náš systém se knize naopak stále vzdaluje. Je to trochu smutné, nebudu lhát.“... celý text
— Set123
Civilní právo procesní. Díl první
„Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci.
Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka.
Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR.
Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost.
Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni.
Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.“... celý text
— Set123
Důkazní břemeno v civilním řízení soudním
„Tato kniha je dokonalá. Já to z osobních důvodů vůbec neříkám rád, ale je to zkrátka tak. Docent Lavický napsal knihu, která je mimořádně důležitá pro praxi (kterou má skutečně schopnost zlepšit) a obdivuhodná z doktrinálního pohledu. Lavický probírá největší procesualisty z německého prostředí a jejich texty vysvětluje jinde naprosto banálně a ploše pojatý koncept důkazního břemena. Strana dokazuje, co tvrdí, hloupost. Soudce musí být přesvědčen nad hranici pochybností, hloupost. Lavický bere koncept důkazního břemene a rozebírá jeho vnitřní strukturu na objektivní, subjektivní a abstraktní a konkrétní, vysvětluje teoretická pojetí významných autorů a kriticky je analyzuje, představuje vlastní koncepční pojetí. Přehledně, pochopitelně, komplexně a zkrátka naprosto skvěle. Ano, člověk by mohl polemizovat nad drobnostmi, jako zda formu právního jednání dokazuje opravdu vždy žalovaný jako protinormu, nebo je tato věc diverzifikována na základě formy případné neplatnosti (jeví se mi, že případy absolutní neplatnosti a zdánlivosti by mohly ležet na žalobci a případná relativní neplatnost na žalovaném, ale budiž, budiž...) a podobně, ale to jsou opravdu marginální záležitosti, u kterých by Lavický patrně měl pravdu.
Opravdu nemám jedinou výtku. Doktrinální práce je to precizní, prakticky je to užitečné a Lavický nás tak navíc zařazuje do světově aktuálního proudu, což v našem právním prostředí není vůbec běžné (koukám na tebe, závazkové právo!). Čtení je to velice zajímavé a poučné. Prostě krása. A když jsou věci krásné, já jsem neobvykle krátký.“... celý text
— Set123
Úvod do soukromého práva: Zvláštní část
„Víte, původně jsem chtěl napsat totéž, co Magdaléna níže, tedy že ta kniha je spíše škodlivá. Pak jsem ale zaváhal. Položil jsem si otázku: Kdo je vlastně implicitním čtenářem, na kterého autoři směřovali? Odpověď na ni není lehká, závisí na ni však to, zda kniha skutečně škodlivá je, či nikoliv.
Aby každý, i méně zasvěcený, rozuměl problému. Občanský zákoník má nějakých 3081 paragrafů. První díl tohoto díla se věnoval obecné části Občanského zákoníku. Ta má 654 paragrafů, které se na právech učí v jednom až dvou semestrech. Tento svazek má na starosti absolutní majetková práva, relativní majetková práva, úvod do rodinného práva. Tedy v daném pořadí 744 paragrafů, 1293 paragrafů a 320 paragrafů. Dohromady to pak dělá 2357 paragrafů. Podotýkám, že kniha má 130 stran. Následně podotýkám, že například Spáčilova učebnice věcných práv, kterou jsem tu nedávno chválil a která se zabývá pouze věcnými právy (498 paragrafů + pár ze zákona o katastru nemovitostí) má přes 300 stran a to není dostatečně obsažný. Komentářová literatura pak dosahuje množství několika tisíců stran na materii obsaženou zde na prostoru 120 stráneček…
Nu a teď stojíme před tou otázkou: pro koho to je?
No z důvodů, které by teď již měly být jasné nikoliv pro studenty práv, učící se na zkoušky, nedej bože státnice. Těm je ale úplně k prdu.
Po mém soudu ani ne pro bakalářské (právnické) obory. Tam platí právě ono níže napsané – ta učebnice spíše škodí, než že by pomáhala, protože po jejím přečtení lze nabrat dojmu, že je občanské právo… lehké…
Co zbývá? Studenti jiných oborů, kde se právo probírá jednosemestrálně ve vedlejším předmětu. Tam bych řekl, že by učebnice mohla mít svou hodnotu, pokud spolu s ní obchod přiloží ještě kvalitního profesora.
Další kategorií jsou maturanti. Zde bych skoro neměl námitek. Učebnice je vlastně takovým slovníčkem soukromého práva a na střední se může vcelku hodit.
Dále je tu laické publikum. Zde bych byl opatrný, platí totéž co o již zmíněných bakalářích – pokud jim to u toho bude někdo vysvětlovat… Jinak by právníkům mohly nastat těžké časy v okamžiku, kdy by vysvětlovali poučeným klientům, že vztahy ze zástavního práva zase až tak snadné nejsou a ne! Ne, pane! To že v učebnici nemluví o podzástavním právu neznamená, že toto neexistuje! Ne!
Ale! Ale existuje jedna ideální cílená skupina. Na Masarykově univerzitě je studentům druhého semestru umožněno absolvovat dobrovolné soustředění zaměřené na občanské právo. A to je po mém soudu právě ona cílovka. A pro ty by měla fungovat naprosto perfektně!
Takže tak. Na zkoušku se z toho neučte, ale když jdete na dobrovolné soustředění, přičemž o občanském právu nic nevíte, prosím, toto je vaše volba.“... celý text
— Set123
Petr Lavický - knihy
Žánry autora
Literatura naučná Ekonomie a obchod Právo Sociologie, společnost Učebnice a slovníky
Štítky z knih
soudní procesy soudci, soudkyně učebnice příručky právo komentáře k zákonům soudnictví učebnice vysokých škol, skripta občanské právo právní věda
Lavický je 0x v oblíbených.