Populární knihy
/ všech 11 knih
Nové komentáře u knih Soňa Skulová
Správní právo procesní
„To je stále dokola to samé, až už je mi z toho smutno. Je to jedna k jedné furt to samé dokola, jako by skoro naše doktrína veřejného práva nebyla sto vyprodukovat něco lepšího. Což je obecně vůbec dost tragické.
Uznávám, s tvrzením, že se jedná o opisování zákona (dobře, dvou), bych si v tomto případě nevystačil. Knížka je poměrně tlustá, SŘ na straně druhé je celkem prcek. Takže ne, není to opisování jen zákona, je to k tomu opisování judikatury, citování děl přibližně stejné kvality a sem tam nějaký pokus o doktrinální práci. Sem tam. Jak ty pokusy dopadají? Nu, buď se skládají z citací latinských frází, nebo jsou vysloveně prázdné.
Podivejte se, proces je vždy složitou věcí. Je to komplexní a rozsáhlý děj, skládající se s dílčích postupů, založených na dílčích institutech. A ty instituty mají za sebou vývoj dvou stovek velice nabytých let, plných změn, komplikací a mimořádně inteligentních právníků. (Samozřejmě civilních procesualistů, správní řízení vzešlo z civilního soudnictví.) Pokouší se tato "učebnice" popsat takový vývoj? Ne. Dobře, to lze očekávat od odborných prací (které se ovšem v našem prostředí omezují toliko na výčet historické úpravy bez doktrinální reflexe), nebo výjimečně kvalitních učebnic. Popisuje tedy tato učebnice alespoň závěry právní vědy (dobře, to není fér, správní věda u nás závěry takřka nedělá, tak jak by je učebnice mohla shrnout)? Ne. Tak třeba..negativní podmínku řízení tvoří jednak litispendence, jednak rei adminisratae. Prvá vyvěrá z předmětu sporu o němž se spor aktuálně vede, druhá z předmětu sporu, o němž již máme pravomocné rozhodnutí. Přejděme klidně, že předmět sporu učebnice nevymezuje vůbec a nijak. Právní moc? Pojednání na dvou stránkách, naprosté ticho o mezích (věcných, časových, subjektových) právní moci. Na základě této učebnice prostě nebudete schopni určit ani to, zda řízení můžete vést! Dokazování. Mimořádně složitá otázka nejen v konkrétních důkazních prostředcích, jejich využitelnosti a provádění, ale i v průběhu samotného dokazování. Myslíte, že kniha zná rozdíl mezi břemeny a povinnostmi? Ne, nezná. I kdyby správní proces neměl břemena (jakože k tomu mám výrazně skeptický postoj, alespoň pokud jde o řízení o žádosti), je vhodné alespoň ten fakt konstatovat. Osobně mě pak irituje naprostý nedostatek ryze správněprávní doktríny (předešlé výtky opravdu mají kořen v civilním procesu) – například veřejnoprávní smlouvy. Pojednávají (kvalitu nechme stranou) o smlouvách koordinačních a subordinačních, nadále o smlouvách o výkonu veřejných subjektivních práv mezi účastníky. Je tu alespoň povrchní zamyšlení o tom, zda je výčet uzavřený? Není. Je tu zamyšlení, že by snad údajné veřejnoprávní smlouvy třetího typu byly úplně obyčejnými procesními smlouvami? Ne, nic takového tu není. A mě to vadí! Proč o tom musím přemýšlet já? Od toho snad máme právě administrativisty.
Jako já nechci obvinit tuto knihu z úplného lajdáctví a neschopnosti. Tak to není. Je napsaná celkem prostě a základy procesu patrně podává přehledně. Některé části jsou lepší, jiné horší. Ale tohle přece není učebnice, to jsou skripta. A na skripta je ta knížka, pardon, trochu dlouhá.
A propos, ještě jedna věc mě štve. Zásady. Je jim věnován vcelku dostačující rozsah publikace, ale opět, autoři buď některým věcem nerozumí, nebo je primitivizují úmyslně a degenerují tak mozky studentům, což neshledávám vhodným. Já si nedovedu představit, jak by mohl někdo vážně napsat, že zásada jednotnosti řízení je modifikována zásadou koncentrace řízení. Podivejte se, máme dvě duality. Zásadu legálního pořádku (rozfázovaný proces) a arbitrárního pořádku (jednotný proces) a pak tu máme zásadu eventuální a koncentrační - ty jsou jejich konkrétními odrazy. K tomu máme institut (ne zásadu!) koncentrace řízení, která soustřeďuje důkazní návrhy jen do určitého okamžiku jednání. To je ale přece něco úplně jiného! A nelze to zaměňovat, postupně to totiž vede k retardaci správní vědy i správního procesu jako takového.“... celý text
— Set123
Základy správní vědy
„Jelikož se blíží zkouška ze správního práva, rozhodl jsem si doprojít texty, které se mi tak nějak ukrývaly v počítači. Mezi nimi i tento úvod do veřejné správy.
Text je to poměrně krátký a, upřímně, nijak zvlášť zajímavý. Obsahem to nakrásně není o nic moc lepší, než teorie práva. Nic proti teorii práva, ta to má za úkol. Ale správní věda není teorií práva, pravda? První relevantní neteoretická informace přichází na straně 63! Druhá polovina knihy je už naštěstí trochu úžeji zaměřená – za to je ale tak neuvěřitelně stručná, že to dohromady snad k ničemu dobrému být nemůže. Ale ještě k předešlému tématu, opravdu nevím proč mají učebnice v našem prostředí potřebu neustále opakovat banality na úrovni právní propedeutiky. Buď si myslíme, že čtenář je kompetentní a po knize o specifickém právnickém oboru nesáhne, pokud právní propedeutiku nemá už za sebou, nebo si to o něm nemyslíme a opakujeme stále dokola ty samé banální informace, které zabírají vzácný prostor a navyšují nejen netrpělivost čtenáře, ale také cenu publikace, aniž by se přitom zvýšila její hodnota. A to jako pardon, ale já preferuji první variantu. Z trapných keců o tom, co je to to veřejné a soukromé právo v pohledu teorie zájmové, mocenské a organické, si prvočtenář stejně nic neodnese, je mu to tudíž k ničemu, zato čtenář zkušený tyto informace již má a… nu je mu to tudíž k ničemu!
A propos, je to navíc až vulgární primitivizace látky. Jestli si autorstvo myslí, že o dualitě práva zvládne něco relevantního říct na stránce a půl, samo patrně látce nerozumí. Nebo se ponižuje.
Problémem publikací tohoto typu je samozřejmě již zmíněná stručnost. Opět, problematika profesní etiky je tu redukována na pár stran prázdného plácání. Je toho čtenáři mnoho sděleno, ani jedna informace však nemá hloubku. Memorovat si banality by přitom nemělo být čímsi kýženým naší akademií. Podstata akademických pracovníků je jejich (domnělá) schopnost propracovat témata do hloubky. Proč to tedy po nich nepožadujeme v jejich textech? Klasickým příkladem, který mě už ale vážně úplně sere, jelikož se opakuje nejen v obdobné publikaci Hendrychově, ale i v učebnicích správního práva, jsou zmínky o historických kameralistických a policejních studiích. Autor napíše: zkoumání veřejné správy se začíná kameralistikou, resp. policejní vědou v období tzv. Bachovského absolutismu“. Tím se předané informace vyčerpaly. Když už máme tuhle dementní potřebu doslova všude cpát v zásadě nerelevantní historickou informaci, dělejme to alespoň pořádně! K čemu to je? K čemu je mi do smrti si chca nechca pamatovat policejní vědu a kameralistiku, když doslova nikdo není schopný vysvětlit jejich podstatu?
Rýpavým povzdechem je, štve-li mne citace K. Poppera na str. 176, která ukazuje naprostou neznalost autorů v oblasti filosofie jazyka a jejich neomluvitelnou bagatelizaci slov v právu.
Na straně druhé... Obsahem je kniha vlastně stejná jako ta Hendrychova, jelikož se však neomezila na jednoho jediného autora, naopak ji sepsal široký autorský kolektiv, je poněkud různorodější a lépe stravitelná. Informace jsou méně nepřehledné a stylistika je živější. Nadto kniha podle mne působí přesvědčivěji, nemusíme se totiž smířit s tím, že jeden geniální pan profesor je největším odborníkem na všechno. Takže je to podle mě vlastně o trochu (byť zanedbatelně) lepší kniha.“... celý text
— Set123
Správní právo procesní
„Je to ve své podstatě přepsaný zákon. Téměř žádná přidaná hodnota. Ale myslím, že ve finále mi pomohla.“
— Vaceda
Správní právo procesní
„Je to trochu ironie, že první kniha roku 2019 je tato a že ji dokonce můžu zařadit i do letošní výzvy jako knihu s méně než 10 komentáři :-)
.
Nečetla se špatně, ale některé části byly až příliš podrobné a zejm. opravné prostředky by mohly být vysvětleny srozumitelněji a přehledněji.“... celý text
— MagdalénaD
Soňa Skulová knihy
Skulová je 0x v oblíbených.