Antti Tuomainen citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

finská, 1971

Citáty (9)

„Ať se stane cokoliv, jakákoliv tragédie, je třeba jít dál, dopředu. Kdysi jsem slyšel někoho říkat, že život člověku nedovolí stát na místě. Člověk nemůže zůstat ležet v ohni. Když se nepřinutí jít dopředu, sklouzne nazpátek. (str. 55) / Zažil jste někdy pocit, jako byste se stal vězněm nějaké myšlenky nebo něčeho? Jako by se i na takhle krásném místě a za jasného dne nad vámi vznášel nějaký černý mrak a dole pod vámi zela bezedná, černá prázdnota? A přestože zhluboka vdechujete do plic čistý, svěží vzduch a díváte se na krásnou krajinu kolem, tak se ani za nic nedokážete cítit jako součást téhle krásy a okolního světa? (str. 158) / Já tímhle pocitem v podstatě trpím pořád. S výjimkou krátkých, ojedinělých chvilek. Ten pocit se dá přirovnat k utopení na souši. Nebo k tomu, že by vás zavřeli do tak malého prostoru, že klíč v ruce je vám k ničemu, protože ho nemáte jak použít. Nebo ke snu, kde člověk před něčím utíká, ale nohy ho neposlouchají, a nemůže ani křičet, protože nedokáže otevřít pusu a jazyk mu ochrnul a on sám nevydá ani hlásku. (str. 158) / Každý chce být svobodný. Každý chce uniknout ze svého vězení. To se nepodaří, dokud člověk nepochopí, kde se ono vězení nachází. Každý ho má na stejném místě. V hlavě. Svalujeme vinu na svou minulost, na to, co nám kdo provedl, nebo na nějakou věc či osobu, která nám údajně brání dělat, co opravdu chceme. Jsme raději vězni, než abychom převzali odpovědnost za své vysvobození. (str. 159) / Je to už přes dvacet let, kdy jsem poprvé pochopil, co musím udělat, abych se osvobodil. Od té doby jsem podle toho vyměřoval svůj život: spřádal jsem plány, čekal a nakonec jednal a vždycky chvilkově pociťoval sluneční teplo na tváři nebo že moje myšlenky letí a pádí tak, jak jsem jim určil. Byl jsem na chvíli svobodný, už ne zavřený ve vězení, nacpaný do těsného, tmavého soudku bez přístupu kyslíku. (str. 160) / Našel jsem zálibu v čekání. Člověka to donutí vydat ze sebe to nejlepší, překonávat sám sebe. Čím je čekání složitější a náročnější, tím víc je člověk připravený. Čekání nás drží ve střehu, v napětí, připravuje nás k tomu, co musíme udělat, aby čekání jednoho dne skončilo. Čekání obnáší také tu výhodu, že si člověk při něm může představovat naplnění podle své libosti. Oč slastnější čekání si buduje, čím víc do něho vkládá, tím větší rozkoš mu čekání poskytne. (str. 194) - „MOJE TEMNÉ SRDCE““

„Co jiného je náš život než myšlenky, představy, očekávání, předpoklady a závěry vykouzlené z klobouku? (s. 29 Než natáhnu brka)“

„Dochází mi, že mrt přijde jen jednou v životě, a možná by se na ni měl klást větší důraz.... Jestli je život nevypočitatelný a nepředvídatelný, na smrt není možné spoléhat o nic víc. (Než natáhnu brka, s. 20 a 130)“

„Kdosi jednou řekl, že člověk nežil, pokud nebyl v mládí idealista, ale také, že ho život nic nenaučil, pokud se k stáru nestal konzervativcem. Budiž dodáno, že já v téhle spojitosti vidím konzervativnost jako realismus, přiznání si faktů.“

„Napadlo mě, že nás nejvíce nepřekvapuje to, co dosud neznáme, ale to, co jsme za známé považovali a co najednou známé překvapivě není.“

„Někdy to člověk vidí, až když se přestane dívat.“

„Smrt je v životě jediná jistá věc, až děsivě jediná věc, na kterou je možné se opravdu spolehnout. (Než natáhnu brka, s. 83)“

„V každé profesi je možné dosáhnout úrovně, od níž, jakmile se na ní ocitneme, můžeme všechno dění využívat ve svůj prospěch. Všechno se dá změnit v energii, v sílu vedoucí vpřed. Můžeme zužitkovat každý pohyb, ať už byl jeho původní směr jakýkoliv. Tahle vlastnost odlišuje profesionála od toho i sebenadanějšího amatéra. Profesionál vidí energii všude, nechá ji proudit a využívá ji. (str. 161) / ČLOVĚK SE MUSÍ NĚČEHO VZDÁT, ABY NĚCO DOSTAL. (str. 171) / Pauliina odešla spát. Nebo alespoň do ložnice. Což bylo samozřejmě totéž. Ellino narození vytyčilo onu hraniční čáru, po jejímž překročení pro nás oba ložnice představovala jen spaní. Vytratil se sex, vytratily se dlouhé noční debaty, o čtení si člověk mohl jen nechat zdát. Jakmile si položil hlavu na polštář, hra byla jasná. Předmětem vášně nebylo nahé tělo toho druhého, ale ztráta vědomí. Na tak dlouho, jak jen to bylo možné. (str. 172) / Myšlenky, které tyto činy probudily, pochopil - nejjistější způsob, jak přidat myšlence na síle, bylo snažit se ji udržet na uzdě. A tak to nechal být a čekal, že to odplyne jako tmavý mrak k horizontu. Člověk se musí odpoutat, aby něčeho dosáhl - to už věděl. (str. 179) / Kdyby se mě někdy někdo zeptal, odkud se bere počátek velkých otřesů, dokázal bych za sebe odpovědět: z naprosto bezvýznamných, všedních přesunů, třeba když důvěrně známá kartonová krabice změní o metr své místo. (str. 181) / Život bývá často komplikovanější, než se na povrchu zdá. Uspěchané činy zanechávají hlubší stopy než uvážlivé. (str. 205) / Někdy čas letí, někdy se plazí. Někdy čas mizí a zanechá nás v prázdnotě vesmíru. Potom nás čeká návrat na zemský povrch a do života, který se neodvolatelně změnil - v cosi křehkého a pohoršlivě neznámého. Byli teď jako dva muži, kteří se znovu potkali poprvé. (str. 206) / Takhle všední jsou jen největší okamžiky života. Život nekypí tehdy, když bouchají zátky šampaňského. Život se vymyká z kloubů a slunce a hvězdy zářivě planou, když člověk sedí nic netuše v autobuse a kalným zrakem hledí na krajinu zkrápěnou ledovým deštěm nebo když umývá nádobí a bolí ho záda. Tehdy zazvoní telefon, tehdy se zastaví srdce. Právě v takových chvílích partner, na nějž člověk léta spoléhal, řekne u večeře, že si našel někoho jiného a příští den se stěhuje pryč. (str. 208) / Všechno se odehrálo hodně rychle. Jak to tak v životě bývá. Dlouhou dobu se neděje nic, potom se najednou stane všechno. (str. 210) / Jedno jsem už v životě pochopil. Člověka udrží při smyslech práce. Soustředění na práci pomáhá i tehdy, když už nepomáhá nic jiného. (str. 213) / Psaní znamenalo přemýšlení, uspořádávání si světa. Jeho pomocí jsem si ujasňoval, co ve skutečnosti dělám, co si o čem myslím. Při psaní jsem se uzavřel před vším vnějším. Bylo to moje tajemství, byla to pravda o psaní. Nezávisle na životní situaci, nezávisle na tom, co se ve světě stalo, při psaní jsem se cítil šťastný. Nebo asi tak šťastný, jak asi člověk může běžně být. I kdybych psal o něčem úplně jiném než o tom, co mi zaměstnávalo mysl, řazení slov a tvoření vět na papír mi pomáhalo i na ty problémy a věci, o nichž jsem zrovna v danou chvíli nepsal. Psaní činilo den prožitým, plnohodnotným. Když jsem nepsal, začalo to být znát, alespoň pro mě, už za pár dnů. Všechno ztrácelo řád. Čím delší byla moje přestávka v psaní, tím rozpadlejší a neklidnější se stávala moje mysl, a nakonec jsem nevěděl, co si o čem myslím, kde je moje místo, co vlastně dělám. (str. 215) / V nějakém bodu života učiníme volbu, která - aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali - je definitivní a předurčí, co nám roky provedou, jak je prožijeme. Je to rozcestí, o němž člověk až mnohem později pochopí, že ho minul. / Roky. Buď v nich zmizíme, aniž co pochopíme, nebo je přijmeme jako dar. Něco takového. (str. 221) / Když je cíl na dohled, zdá se být dosažený. Člověk začne žít život za cílovou čárou. Ovládne ho představa, že zbytek cesty dojede setrvačností. Myslí si, že se může oddat pozorování okolní krajiny a myšlenkám na budoucnost. Vidí sám sebe, jak si užívá tohle, dělá ono, konečně bez starostí. Ruka šátrá po vítězném poháru, pohled se upírá ke stupňům vítězů. Člověk si představuje, že mezi ním a cílem už nic není. Ale je tam všechno. (str. 247) - „DŮL““

„Velká část toho, co děláme, není patrně motivována skutečně potřebným, ale tím, co si přejeme, aby si lidi o nás mysleli. Já jsem toho výstavním příkladem. Vedu boj na život a na smrt a přemýšlím o tom, jak u toho vypadám. (Než natáhnu brka, s. 160)“