David Herbert Lawrence citáty

D. H. Lawrence · pseudonym

Přidat do oblíbených Koupit knihy

britská, 1885 - 1930

Citáty (16)

„Den se vlekl pomalu a Ursule bylo, jako by z ní život vyprchal, jako by v ní zbyla jen prázdnota a těžká beznaděj. Zdálo se jí, že v ní krvácí, k smrti krvácí vášeň. Necítila vůbec nic. Seděla tam nečinně ve stavu naprosté nicoty, nicoty horší než smrt. Jestli se něco nestane, tam umřu, řekla si pro sebe v jakémsi dokonale jasném zření, způsobeném nejzazším utrpením. S mým dosavadním životem je konec. Zdrceně a zničeně tam seděla ve tmě, která byla pomezím smrti. Uvědomovala si, jak celý život směřovala k této propasti. Dál už není nic. Teď už jen zbývá skočit do neznáma jako Sapfó. Vědomí nadcházející smrti na ni zapůsobilo jako omamná droga. Aniž o tom přemýšlela, temně tušila, že je blízko smrti. Celý život putovala za naplněním a teď byla její pouť u konce. Poznala všechno, co měla poznat, zakusila všechno, co měla zakusit, dosáhla naplnění, jakési hořké zralosti, a nezbývalo jí teď než spadnout ze stromu, upadnout do smrti. Člověk musí dovést svůj život až do konce, musí dojít až na samý konec dobrodružství. A dalším krokem se propadne do smrti. Takže takhle to je! Ursule to poznání přineslo určitý klid. Koneckonců, když člověk dojde naplnění, pak pád do smrti je největším štěstím. Zralý plod také padá dolů. Smrt je velikým dovršením, dovršením zkušenosti, a vyplývá ze života. Tohle víme, ještě když jsme naživu. Proč máme přemýšlet o tom, co bude pak? Za smrt nemůžeme nikdy dohlédnout, smrt je velká, konečná zkušenost a to stačí. Proč bychom se měli ptát, co je za ní, proč je to zkušenost ještě nepoznaná? Proč vlastně neumřít? Proč nepoznat tu velkou zkušenost, přicházející po všem ostatním, proč nepoznat tu další velkou krizi, před niž jsme dospěli? Vyčkávat, obcházet smrt znamená jen nedůstojné, ustrašené přešlapování před jejími branami. Před námi je, stejně jako kdysi před Sapfó, neohraničený prostor. Do toho prostoru ústí naše cesta. Cožpak nemáme odvahu dokončit svoji cestu, cožpak musíme křičet: Já se bojím? Půjdeme dál, vejdeme do smrti, cokoli to slovo znamená. Jestliže víme, že musíme učinit poslední krok, proč bychom se měli bát toho předposledního? Proč ty neustálé otázky? Posledním krokem jsme si jisti. Je to krok do smrti. Já umřu, ja rychle umřu, říkala si Ursula jakoby v transu a naprosto klidně, jasně a s jistotou téměř nadlidskou. Ale někde hluboko uvnitř, v příšeří jejího nitra jí cosi hořce plakalo, cosi si zoufalo. Nesmí si toho všímat. Musí jít dál bez zakolísání ducha, nesmí před smrtí uhýbat, nesmí se bát. Nesmí uhýbat před smrtí, nesmí naslouchat menším hlasům. Jestliže její největší touhou je jít do neznáma, odejít do smrti, proč má zradit tu nejhlubší pravdu pro jednu mělčí? Tak ať je se vším konec, rozhodla se. Nepomýšlela na sebevraždu, nikdy by si nevzala život, něco takového jí připadalo odporné a násilnické, chtěla jen poznat další krok. A další krok vede do prostranství smrti. Opravdu vede? Anebo je něco - ? Myšlenky se jí zatoulaly kamsi do podvědomí. Seděla u krbu, jako by spala. A pak se jí ta myšlenka znovu vrátila. Prostranství smrti! Může se mu odevzdat? Jistě – je to spánek. Už má toho všeho dost. Doposud se stále snažila vydržet, doposud se stále snažila vzdorovat. Teď nadešel čas všeho nechat, nadešel čas poddat se. Poddávala a vzdávala se myšlence smrti v jakémsi duchovním transu a všechno se jí rozplynulo v temnotě. Ale uprostřed té temnoty cítila strašnou neodbytnost svého těla a zmocnila se jí nevýslovná úzkost z rozkladu, jediná úzkost, kterou opravdu nemohla snést, zmocnil se jí vzdálený pocit strašného hnusu z rozkladu, který zachvátí její tělo. Což spolu tělo a duch tak bezprostředně souvisí? ptala se sama sebe. Najednou věděla s jasností nejzazšího poznání, že tělo je jenom jedním z projevů ducha. Proměna ducha znamená proměnu fyzického těla. Ledaže by se vzepřela vůlí, oprostila se od rytmu života, strnula a znehybněla, odřízla se od všeho živého a vypětím vůle se od všeho oprostila. Ale je přece lepší umřít, než žít mechanický život, který je pouze opakováním opakovaného. Umřít znamená ztotožnit se s neviditelným. Umřít znamená také radost, radost z toho, že se podvolujeme něčemu, co přesahuje poznaní, že se podvolujeme čirému neznámému, ano, umřít znamená také radost. Ale žít jako automat zbavený vlastní vůle, žít bez dotyku s neznámem je hanba a potupa. Na smrti není nic potupného. Ale žít zmechanizovaný, nenaplněný život je naprosto potupné. Život opravdu může být hanbou a potupou ducha. Smrt nemůže být nikdy hanbou. Smrt sama o sobě je jako nekonečný prostor, je neposkvrnitelná. (Women in Love, 1920, kapitola 15)“

„Chci žít svůj život tak, aby moje noci nebyly plné lítosti.“

„I want to live my life so that my nights are not full of regrets.“

„Ideální by bylo mít dva životy. První proto, abychom mohli dělat všechny chyby, a druhý proto, abychom si jej mohli užít.“

„In every living thing there is the desire for love.“

„Každá žena musí žít svým životem, nebo žít v lítosti, že jím nežije.“

„Kdybych byl měsícem, vím, kam bych spadl.“ — Duha

„Manželství je klíčem k lidskému životu.“

„Mým opravdovým náboženstvím je víra v sílu krve, v moudrost těla před intelektem. V našich hlavách se snadno dopouštíme omylů, ale to, co říká, cítí a čemu věří naše krev, je pravda vždycky.“

„Nevěřím ve svobodu ani demokracii, ale ve skutečnou, posvátnou a intuitivní autoritu. U kořene našich problémů nacházím od všeho oproštěný intelekt, bezduchý a mechanistický, dusí vášeň a zabíjí přirozenost.“

„Nic člověka na chvíli tolik nenadchne jako představa, že se ke všemu obrátí zády.“

„Peníze člověka otráví, když je má, vyhladoví, když je nemá.“

„Pozbude-li muž vnitřního smyslu tvůrčí činnosti, cítí se zrazen a je skutečně zrazen. Učiní-li ženu, nebo ženu a dítě, středem svého života, je jeho postavení beznadějné.“

„Přátelství mezi mužem a ženo nemůže existovat jako prvotní cit.“

„Svět se ničeho tak nebojí jako nové zkušenosti, protože ta nahradí tolik starých zkušeností.“

„V každé živoucí věci je touha po lásce.“