Elisabeth Kübler-Ross citáty

americká, 1926 - 2004

Citáty (12)

„Lidé jsou jako mozaiková okna v kostele. Třpytí se a září, když venku svítí slunce, jak ale přijde tma, jejich krásu prozradí jedině světlo uvnitř.“


A ačkoliv nás kontakt s těmito lidmi frustruje, jsou možná právě oni těmi, koho potřebujeme – lidé, kteří neodpovídají našim představám, se často stávají našimi největšími učiteli.


Být druhému člověku nablízku, být s ním, to je to nejdůležitější – v lásce, v životě i v umírání.


Co byste udělali, jak byste se chovali, kdyby nablízku nebyli vaši rodiče, společnost, šéf, učitel, jak byste definovali sami sebe? Kdo se skrývá pod vším tím nánosem? To je vaše skutečné já.


Jestliže život funguje v mnoha ohledech jako škola, je lekce ztráty důležitou součástí učebních osnov.


Každý z nás v sobě má, obrazně řečeno, Hitlera i Gándhího.


Když čelíme tomu nejhoršímu, co se může v dané situaci stát, rosteme. Nastane-li ta nejhorší možná konstelace vnějších okolností, máme šanci odhalit to nejlepší v sobě. Objevíme-li skutečný smysl těchto lekcí, dospějeme také ke šťastnému a smysluplnému životu. Životu, který nebude dokonalý, ale bude opravdový, autentický. Tehdy budeme schopni svůj život hluboce a opravdově žít.


Kolik našich strachů se ale nakonec opravdu naplní? Mezi našimi obavami a tím, co nás pak doopravdy potká, neexistuje žádná podstatná korelace.


Láska, kterou jste v životě prožili, a láska, kterou jste darovali druhým, se nikdy neztrácí.


Mnoho lidí na světě jen pobývá, ale dosud nezačali pořádně žít.


Štěstí nezávisí na tom, co nás potkává, ale na tom, jak s tím naložíme.


To, že jsme dnes nešťastní, není způsobeno složitostí života. Nešťastní jsme proto, že nám unikají prosté a jednoduché věci, které jsou jeho základem.