Josef Stawarski citáty

česká, 1959

Citáty (3)

„Je to zvláštní svět – přemítal Adámek. – „papírem vycpaný svět – a otevíral občanku a tužkou si škrtl jméno, které v té kouzelné knížce nosil řádku let a vepsal tam – Jiří Dvořák. Nebylo to zlé. Dalo se to zapamatovat. Lidé by to jméno mohli mít rádi, mohli by ho mít raději nežli Adámek. Nevedlo k žádným mazlivostem, které by člověka ponižovaly a odsouvaly ho z vážnosti úřadů a Adámek, i když stále cítil, že Adámkem je, si se jménem Jiří Dvořák rád pohrával. Pak už zbývaly rubriky a stránky určené pro vzdělání, sociální původ a dokonce i stav. A do toho stavu, kde stálo, že je svobodný, zařadil další opravu a napsal Žužlák. To nebyla otázka soužití či samoty před tváří oddávajícího úředník, ale stav jako vyjádření skupenství a tedy žužlání! Adámek rozpačitě otevřel zásuvku psacího stolu a usmál se na něho Žužlák. Ležel placatě uprostřed lahviček inkoustu a vypsaných tuh a kynul Adámkovi a přívětivě měnil barvy. Adámek přibouchl zásuvku a nedůvěřivě jí znovu otevřel. V šuplíku standardního psacího stolu spočívali tři Žužláci. Rozplozovací princip Žužláků se Adámkovi začínal zamlouvat. Vypadalo to, jako kdyby se svět dostával každý kopancem – pohybem do područí Žužláků. „Býti Žužlákem a Dvořákem znamená asi závazek. Všichni jsme Žužláci a všichni Dvořáci – tak nějak to říkal stroj. Adámka popadla představa, popadla ho za ucho a vedla ho k zrcadlu, a když se Adámek do toho zrcadla podíval, už tu nebyla taková ta příjemně tuctová hlavička, kterou otiskoval na fotografie, aby se tu křenila vedle ostatních stejně postižených Adámků. Adámek se uklonil a řekl do zrcadla: „Jsem Dvořák, jsem Žužlák a budu jím dál“ a vzal si hrst prášků na spaní. Zapil je, ulehl a tušil, že až se ráno probudí, nenalezne ve slamníku milion dolarů a na ulici zaparkované červené autíčko, ale kolem sebe trochu Žužláků. A s těmi Žužláky bude muset odejít do práce, žít s nimi a naučit se do nich nekopat, protože množství Žužláků a množství kopanců se rovná druhé odmocnině jeho nedůsledného života. Ve starých knihách a historických análech se o Žužlácích nehovoří. S tímhle zvláštním jevem přišel poprvé do styku Adámek (nepleťte si je prosím se Žižláky). Ale nebyla to jeho zásluha. Žužláci se jako druh skupenství vytvářeli po dlouhou řádku let. Nikdo o nich nic nevěděl. Nikdo je nečekal a nepřál si je mít. Přesto tu jednoho dne Žužláci stáli, otevřenější a odhodlanější. Věděli, že jsou Žužláci a v tom samém dnu se rozhodli dát si jméno Jiříci Dvořáci. A to byl závazek, kterému již nebylo možné vzdorovat, a současně moment, který je zhmotnil a vrhl do parků, ulic a zásuvek psacích stolů. Žužláci, vlastně století žužláků


Esej o Knihodlaku. Kdo jsou Knihodlaci a jak jsou nám prospěšní? Můžeme se proti nim nechat očkovat? Zanechávají Knihodlaci uhlíkovou stopu větší, než má živočišné úhlí? Na tyto otázky a řadu dalších se snaží odpovědět naše krátká stať. Snaží se, ale znáte to…. Podle vědecké definice je Knihodlak člověk neměnící se v jinou živou nebo nemrtvou bytost (vlka, vampýra a pod), ale v knihu, předmět, se kterým je spojena silná psychická energie – jejího pisatele i čtenáře. Aby se přeměna dokonala, musí si čtenář – pisatel - knihovník vybrat konkrétní literární postavu a definitivně s ní směnit svoji občanskou identitu. Jak to udělat se dozvěděli na předchozích stránkách. Naznačený princip „Směny“ napovídá, že se Knihodlaci nezpěčují ani tržním principům, natož pravidlům zastupitelské……však víte. Ke přeměně v Knihodlaka dochází magickými rituály, někteří badatelé věří, že se tak stává třeba při autorském čtení. Jiní, podobně jako u Vlkodlaka, vyžadují, aby měnící se bytost se před přeměnou svlékla do naha, přičemž své šaty nutně potřebuje ke zpětné proměně do lidské podstaty. Pokud mu šaty někdo ukradne (pozor - velmi časté v některých krajinách), nemůže se ani Knihodlak proměnit zpět a zůstává v knižní podobě, v lepším případě tak skončí ve veřejné knihovně, v horším ve stoupě. Šaty jsou tu míněny v čistě symbolické rovině, stačí si proto ponechat platný občanský průkaz, bezinfekčnost, osvědčení o plátcovství DPH nebo lustraci. Nástup elektronických knih (epub, mobi, pdf) a audioknih postup přeměny ulehčil. Netřeba se při přeměně v Knihodlaka dotýkat do kůže vázaného výtisku knihy, postačí čistě mentální propojení – intenzivní kontakt s dílem. Musí se však jednat o legálně získanou rozmnoženinu, nikoliv o upytlačený, pokoutně stažený, soubor (pytláci, piráti a ostatní členové koalic jistě prominou…..) Z historie víme, že Knihodlakem se povětšinou stávali knižní redaktoři, editoři, nakladatelé, vedoucí hradních knihoven, případně zarputilí knihomolové, a aby výčet byl vyčerpávající, v Knihodlaka se proměnil sem tam i nějaký ten autor, co psaní knih bral příliš vážně a nedokázal se včas odpoutat. Takovémuto tradičnímu pojetí vzniku Knihodlaka odpovídala i oblíbená zaklínací formule: „Za mlhavých přesčasů, kdy redakce by měly zůstat uzavřené, zjevuje se tajemná bytost, napůl intelektuál na půl bestie……..“. Poté, co Amazon rozpoutal revoluci v elektronické distribuci knih, (aniž by plnohodnotně nahradil nebo vyloučil do vzpomínek tištěná vydání), rozšířilo se množství osob, které se dokáží přeměnit v Knihodlaka. Proměna může nastat, jak některé studie dokládají, zcela bezděčně. Ale nebojte se, Knihodlaci patři k hodným příšerkám, tedy pokud jste při přeměně nečetli (či neposlouchali) vegetariánkou kuchařku, sebrané projevy některého z masových vrahů či vlastní vzpomínky. Pak za výsledek již nikdo neručí. Doporučuje se proto, aby na předsádkách knih nebo v jejich načteném úvodu, nakladatel uváděl, vedle copyrightových výhrad a popření zjevných souvislostí s existujícími občany, místy a ději v díle, i následující upozornění: „Nakladatel neručí za intenzitu prožitku čtenáře, která může vést až k přeměně v Knihodlaka“. Ostatně nakladatelé za nic nemohou, a jak se zdá, ani za dost věcí neručí, výjimkou jsou jen nezaplacené faktury v tiskárně, honoráře autorů a trestní odpovědnost za publikování tzv. kontroverzních názorů, vůči kterým se udávající veřejnost rozhodla vymezit svým specificky tuzemským způsobem. Naštěstí jednou za pět let probíhá šaráda s volbou nového pehidenta a s ní spojený rituál přenosu moci, kterému se říká amnestie a jež má za úkol, na rozdíl od amnézie, uvolnit jen přeplněné věznice, a ne vyčistit v minulosti nesmyly zaplněné makovice. Pokud ve vás tyto řádky vzbudily pocit, že dějinným posláním Knihodlaka je přeskupovat kamsi načtená moudra čtenářů, jak se (prý) kdysi pokoušeli činit „samolibí Šmoci směšní se svým provincionálním mesiášstvím“, pak vězte, že dějiny ani jejich poslání – (posrání) – Knihodlaky netrápí. Ale co vás? Knihodlak - Podzimní edice


Radost D.D. je jen prozaické vyjádření dobového klišé, podle kterého nejšťastnějšími lidmi na světě jsou blázni, ti totiž svoji RADOST nepoměřují názory okolí. Jak napsal C.G. Jung – „Ducha doby nelze postihnout kategoriemi lidského rozumu. Je to něco jako „penchant", emocionální sklon, který z nevědomých důvodů působí s neodolatelnou sugestivností na všechny slabší duchy a strhává je s sebou.“ Necháte se strhnout četbou? Nebuďte směšní, kniha z vás magory, pokud jimi už nejste, neudělá, i když číst takové věci, je vždy na pováženou. Zvažujte, uvažujte, RADUJTE SE! Váš konfekční vykupitel Horáček přichází. Radost