Juli Zeh citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

německá, 1974

Citáty (48)

„Během tohoto nesmyslného líčení Ada zmateně hledala v jeho výrazu klávesu help.“

„Budeme posílat dopisy obyvatelstvu celého světa. Aby všichni jednoho určitého dne a v určitou hodinu vyšli z domu a rozběhli se stejným směrem. Všichni? otázala se Jessie. Všichni, kývl jsem. A proč? Jak to, proč? Zeměkoule se nám tak pochopitelně začne otáčet pod nohama a my spadneme do vesmíru jako cirkusový medvěd z míče, a najdeme si nějakou lepší sluneční soustavu.“

„Co chcete vědět? Jaké je počasí? To vám můžu říct, je tmavé. Tmavé počasí a předpověď zní, že bude tmavé až asi do pěti, potom se začne vyjasňovat a někdy kolem později se rozední.“

„Co máme? naléhala. Rýži s Kantem, řekl jsem. Ale ne, Kanta ne! volala. Nemůžeme k tomu mít Nietzscheho? Kanta jsme přece měli včera. No právě, ještě ho tam trochu zbylo, řekl jsem. Musíme ho dojíst.“

„Čas je někdy jako příliš úzký oblek, špatně se mi v něm pohybuje.“

„Demokracie zestárla, tvář má samou vrásku, už dávno ulehla na smrtelné lože a slaboučkou rukou drží žezlo, za jehož druhý konec tahá vší silou virilní ekonomika. Děti demokracie vyrostly, samy už mají děti a vnuky a těm je prabába lhostejná.“

„Holka z rádia se u mě objeví podruhé a chce svou gumičku do vlasů ... Ta tvoje pitomá gumička vyletěla oknem, řeknu jí, zachytila se na zadní nápravě náklaďáku a ten ji teď vleče až k Bosporu a gumička se cestou rozpadá na jednotlivé třásně, nejlepší bude, když vyrazíš, třásně sesbíráš a uštrikuješ si novou. A vrátíš se teprve, až s tím budeš hotová.“

„Ideální člověk jako duchovní a mravní bytost? Ne izolované a sebestředné individuum? Jedinec, který bere ohled na společenství, s nímž se cítí spjatý? Jaké společenství, zeptáme se, a náš smích bude hřmícím soundtrackem naší nechápavosti. Nejsme schopní ani založit rodinu, natož se identifikovat s nějakou politickou stranou. Víte, co chceme? My nechceme žádné společenství. My chceme klid. Nazvěte to izolovanost. Nazvěte to sebestřednost. Unavuje nás banální a hokynářská reglementace, která pod hrozbou trestu nutí každého přišroubovat na kolo světlo, nekouřit před dosažením šestnácti let a za dvě eura na hodinu parkovat ve čtverci, který někdo pečlivě namaloval na zem, zatímco pár hodin letu odtud ničí celé světy požáry, sucho, záplavy, exploze, násilí. My se už k tomu státu nehodíme, předběhli jsme systém, myšlenky a tužby minulých generací nás vytlačily za čáru, stojíme mimo, nechápavě kroutíme hlavou, jak se to každých pár desetiletí stane nějaké generaci.“

„Jak sakra přijde někdo jako vy k takovému džobu? zeptala se. Obstál jsem při Rufusově přijímacím testu. A co ten test obnášel? Rufus se mnou vedl osobní pohovor. Nakonec chtěl, abych mu řekl, proč se německá politika shoduje v mnoha otázkách se zájmy Ghany, zatímco rakouská politika spíš se zájmy Austrálie. Zamyslela se, doslova jsem viděl, jak jí hlavou běží krátký nástin německé koloniální éry. A proč tedy? Důvodem je abecední zasedací pořádek při generálních shromážděních OSN a při zasedáních pracovních skupin mezinárodních organizací. Podle anglických názvů zemí sedí Germany vedle Ghany a Austria a Australia sedí taky vedle sebe. Delegáti se osobně znají, půjčují si propisovačky a nosí si kávu. A to byla správná odpověď? Nejen správná, je to taky pravda.“

„Je to jako tanec, choreografie pro ruce a nohy, hmaty a kroky, společně se vyhýbáme parkujícím autům, vyčnívajícím nárožím, psím výkalům, stavebním ohradám, dírám v zemi, odpadkům, kořenům a vyčnívajícím dlažebním kostkám. Je důležité se nepustit, je důležité nevypadnout z rytmu, udržovat tempo, a jakmile to jde, vtisknout těla do sebe. Napadne mě, že tanec není zřejmě nic jiného než nauka, jak se ve dvou vyhnout svinstvu. Věda o společném vyhýbání se.“

„Kdyby záleželo na mně, vůbec by se už nemuselo rozednít. Země by mohla opustit svou oběžnou dráhu a odplout do věčné noci vesmíru, ze všech stran obklopená hvězdami. Měsíc bychom možná vzali s sebou, jeho bledý srpek ční na obloze jako odstřižený nehet.“

„Když jsem se k ní otočil, zvláštně se usmála a odhalila mezírku mezi předními zuby. Zapůsobilo to na mě, jako by roztáhla nohy. Nemluvili jsme. Nutil jsem se upírat oči na silnici.“

„Když zazvoní telefon, okamžitě vím, že je to ona. ... Když volá Kačera Donalda strýček Dagobert, šňůra při každém zazvonění zakrouží ve vzduchu a vytvoří strýcovi siluetu s otevřeným zobákem. Tak nějak vidím v duchu i já Kláru.“

„Maxi, slyším za zády Kláru, chci malý domek někde v lese s rozevlátou smuteční vrbou. To je všechno. Víc od života nechci. Už nikdy. ... Zlato, řeknu, to zní ohromně, ale právě ty prostý věci člověk nikdy v životě nezíská.“

„Mě a přeceňovat! vykřikne Klára. Mě ani přecenit nejde, já nemám směrem nahoru žádný hranice. Jsem jako věž se silnými zdmi, ale bez střechy. To je ale pak studna, namítnu.“

„Měsíc je kulatý a flekatý jako právě vyjedený talíř.“

„Měsíc stojí jako dílek citrónu na temné obloze a hvězdy k tomu jiskří jako bublinky v sodovce.“

„Měsíc stoupá po obloze, bledý a kulatý jako aspirin.“

„Množství lidské činnosti související se zaměstnáním, nákupy a cestami do školy za celý den zdrcující; tiskne mě to k zemi, vysává mě to, jako by se veškerá píle a úsilí tam venku napájely energií, jež se získává těžbou mé mysli a těla.“

„Možná ví, jak uspořádat svět, v němž řeč nefunguje jako gigantické plivátko, do něhož miliardy lidí flušou a obsah pak zase lemtají. Možná znal svět, v němž se v ústech formují inteligentní věty jako kolečka dýmu, opatrně se vyfouknou a lidé se společně dívají, jak se otáčejí a zanikají.“

„Nakonec se jí podaří vylovit občanku. ... Líza Mullerová, vedle fotky je napsáno 28. 2. 1976. Je to jasný? zeptá se. Byl rok 1976 přestupnej? Proč? Ale nic, zapomeň na to. Jen naděje, že to bylo o vlásek, a ty ses nenarodila.“

„Nebe nad námi je světle šedé a prosvícené zezadu jako prázdná obrazovka počítače. Jestli existuje bůh, sedí tam u ní a právě programuje druhý srpen devatenáct set devadesát devět.“

„Nějakej starej chytrák, dost vlezlej na to, že mu ani při tom vražedném vedru není líto dechu a slin. Jeden z těch, co budou ještě i v pekle ďáblovi radit, jak má otáčet rožněm, na kterém jsou napíchnutí.“

„Neměl jsem ve zvyku vciťovat se do druhých. Prostě jsem vzal jejich chování na vědomí, a tak jsem s lidmi dobře vycházel.“

„Odpovědi mě uspokojily, byl jsem spokojený se vším, protože jsem všechno pochopil. Pochopil jsem vesmír a pomíjivost života a nutnost se nad všechno na chvíli povznést. Vlastně bych měl vyběhnout ven a říct to lidem na ulici, možná taky namaluju obraz nebo určitě uklidím byt, všechno vyčistím, srovnám všechny předměty tak, aby tvořily geometrický systém, jen v něm mohou být dostatečně zjevné. Já ten systém znal.“

„Pouliční lampa nad mou hlavou se v nepravidelných intervalech rozsvěcí a zhasíná. Poskočím dvakrát na místě, abych vyzkoušel, jestli se tím dá vadný spínač ovlivnit. Nic se nestane. Neovládám morseovku, jinak bych třeba mohl z blikání světla vyčíst poselství. Stejné poselství, které lze číst při šlehání ve spirálách šlehačky, v umístění satelitních antén na domech a v plánech evropských velkoměst.“

„Pragmatismus dnes nahrazuje všechno, co dřív nabízely velké ideje, ideologie a náboženství, pacifismus, lidská práva a demokracie. Pragmatismus nám brání stát se zločinci, nebo z nás zločince udělá, když je to nutné. Pragmatismus legitimuje existenci právního systému, rodiny a práce, pragmatismus nás vede k tomu, abychom byli milí a snažili se o příjemný zevnějšek. Postupně jsme se zbavili všech zábran a zbývá nám už jen jeden korektiv - pragmatismus.“

„Právo není porodním sálem spravedlnosti, ani nikdy netvrdilo, že jím je. Právo se skládá ze zákonů, zákony ze slov a slova mohou být ledajaká, ale určitě ne spravedlivá. Jak může psaná norma postihnout nekonečné množství konstelací, spravedlivě vystihnout jedinečnost každé události?“

„Pronese to domlouvavým tónem, jako by mluvila se zvířetem, volem třeba, který nechce nastoupit do dobytčáku.“

„Rufusi, jsem na drogách. Na chvíli se v telefonu rozhostí ticho. Potom se Rufus hlasitě rozesměje. Mexi, vy přece víte, že na drogách je třicet procent vynikajících právníků. A sto procent z nich pracuje u nás.“