Prokopios z Kaisareie citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

řecká, 500 - 565

Citáty (7)

„"Dokonce i stařec se na něho z věže díval bez znepokojení. Ale římský voják šplhal jak nejlépe uměl ze skály na skálu, a když se mu zdálo, že je na dosah, vytasil potichu svůj meč a tak obratně jím udeřil starce, že mu upadla hlava" :-)) (Válka s Vandaly II)“

„"Příliš pozdě se dočkali klidu domorodí Libyjci, kterých zbylo jen velmi málo a byly úplně ožebračeni". (Válka s Vandaly, II)“

„O dobytí jedné z římských pevností gótským králem Totilou: Totila jim oznámil, že nepotrestá nikoho jiného než Chalazara (hunského velitele v římských službách), poněvadž nedodržel dřívější ujednání, ale všem ostatním provinění odpustí. Potom se tvrz vzdala. Chalazarovi dal (gótský král Totila) utnout obě ruce, jakož i přirození a pak ho zabít, zatímco vojákům, kteří chtěli u něho zůstat, dovolil, aby si ponechali všechen majetek, a přijal je do svého vojska se stejnými právy jako Góty. Tak to dělával i s ostatními pevnostmi, kterých se zmocnil. (Válka s Góty, III/30)“

„O finančních podvodech: V Byzantiu žil jistý Alexandros, správce státních financí.(...) Měl největší vinu na tom, že vojáků ubývalo, stali se z nich žebráci a báli se čelit nebezpečí. Byzanťané mu dali přezdívku Psalidios – Nůžtičky, protože mu bylo lehké zlatou minci ostříhat dokola a tak ji libovolně zmenšit, ale přesto uchovat její kulatou podobu; neboť nůžtičky jsou k tomuhle nejvhodnějším nástrojem. (Válka s Góty, III/1)“

„O krutosti slovanských vpádů na římské území (50tá léta 6.století): Po vítězství nad Asbadem drancovali Slované zemi postupně až k moři. (...) Rychle pobili muže v počtu patnáct tisíc, uloupili majetek a děti i ženy vzali jako otroky. Opravdu původně neušetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vkročili na římské území, pobíjeli bojovníci...každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami. Ty s kterými se cestou setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jiným obvyklým způsobem, ale zaráželi pevně do země zahrocené kůly, posazovali na ně vši silou nešťastníky, hrot kůlu jim vráželi do zadku, až pronikl vnitřnostmi a takto nechávali lidi umírat. Dále zaráželi barbaři do země čtyři zcela silné kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců, tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady nebo jinou zvěř. Jiné uzavírali do místnosti spolu s dobytkem a ovcemi, jež se jim nepodařilo odvést do své země, a nemilosrdně je upalovali. Tak hubili vždy Slované ty, kteří se dostali do jejich moci. (Válka s Góty, III/38)“

„O poměru válečných sil mezi Římany a Peršany ve 40tých a 50tých letech 6. století: (Římané) si nevěděli rady vzhledem k tomu, že Peršané prosadili svůj dávný plán, (...) aby totiž Římané byli zavázáni platit jim poplatek, a to se nyní velmi důrazně vyžadovalo pod pláštíkem „příměří“. Vždyť Chosroes (perský král), jak měl zřejmě od počátku v úmyslu, uložil Římanům roční poplatek čtyři kentenarie na jedenáct roků a šest měsíců a shrábl čtyřicetšest kentenariů pod krásným pojmenováním „příměří“ a poplatku dal jméno „mírová dohoda“, ačkoliv se dopouštěl násilností a v Lazice (dnešní Gruzie, která patřila Byzanticům=Římanům) vedl válku, jak jsem vypravoval. Římané už neměli žádnou naději, že by se mohli opět zbavit tohoto břemene, a cítili, že se nepopiratelně stali perskými poplatníky. (Válka s Góty, IV/15)“

„O zemětřesení v Řecku roku 551 V té době nastalo v Řecku hrozné zemětřesení a otřesy byly i v Boiotii, Achaii a kolem Krisajského zálivu. Do základů pobořily nesčetné osady a osm měst, mezi nimi Chaironeu, Koroneiu, Patrai a Neukaptos a také zahynulo mnoho lídí. Na mnohých místech zem popukala a objevily se trhliny a na jiných se řada roklí zase uzavřela, takže země vypadala jako dřív, jinde však zůstali rozsedliny, takže tamní obyvatelé se už nemohou navštěvovat, leda velkými oklikami. V úžině mezi Thesálií a Boiotií se nečekaně rozlilo moře u města Echinaiů (...), proniklo dál na pevninu, zalilo všechny tamní osady a srovnalo je se zemí. (...) Mořské vlny opustily své místo a zaplavily pevninu až k úpatí nedalekých hor. Když se pak moře konečně vrátilo do původních míst, zůstaly na souši ryby. Podívaná na ně byla něco zcela neobvyklého a tamním lidem připadala jako zvláštní úkaz. Mysleli, že se dají jíst, a sbírali je na pečení; sotva se jich však dotklo horko ohně, hned se všechny rozpadaly v odporné mršiny a hniloby. (Válka s Góty, IV/25)“