Romain Rolland citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

francouzská, 1866 - 1944

Citáty (113)

„Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je šťastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni. Ale může dorůstající jinoch chápat smysl světa a jeho rozbrojů? Co ho může, je-li upřímný a zdravý, zajímat na té surové řeži národů, dorážejících na sebe jako tupohlavý berani nad propastí, do níž se nakonec všichni zřítí? Vždyť cesta byla dosti široká pro všechny! Proč tedy tak zběsile touží zničit sami sebe? Nač ty pyšné vlasti, ty lupičské státy, ty národy vychované k vraždění jako k nějaké povinnosti! A nač to krveprolévání všude mezi lidmi? Ten svět, v němž jeden požírá druhého? Proč život vypadá jako nekonečný řetěz, obludný a děsivý, jehož každý článek se vztekle zakusuje do sousedovy šíje, pase se na jeho těle a žije z jeho smrti? Nač boj a nač bolest? Proč smrt? Proč život? Proč? Proč?“ — Petr a Lucie

„Nikdy nečteme knihu. Skrze knihy čteme sami sebe, buď abychom se poznali, nebo abychom se naučili ovládat.“

„Nikdy není láska silnější, než když cítí, že se pouští do něčeho, co jí přinese utrpení.“

„Petr tomu novému klidu stále ještě nedůvěřoval. Měl podezření, že za dočasným příměřím se skrývá krutý návrat zla, které mezitím nabere dech. Už poznal, jaké uvolnění dokáže poskytnout umění. Když naše oči vnímají božské proporce linií a barev nebo si v labužnické ulitě ucha krásně pohrávají proměnlivé akordy, vylupují se jeden z druhého a navazují na sebe podle zákonitostí harmonie, nastolí se v nás mír a zaplaví nás radost. Ale je to záření, které k nám přichází zvenčí: jako by nás vzdálené ohně nějakého slunce držely v úžasu, vysoko nad naším světem. Trvá jen chvíli a pak zase spadneme na zem. Umění, to je vždycky jen prchavé zapomenutí reality. Petr se obával stejného zklamání. (str. 22) - Nenapadlo snad někdy Petra, že skoro všichni, kdo se věnují umění, to dělají bez opravdové potřeby, z marnivosti, jen aby se něčím zabývali, nebo třeba proto, že se zprvu domnívali, že je k tomu pohání vnitřní nutkání, a potom si už nechtějí přiznat svůj omyl? Umělcem by se měl stát jen ten, kdo si nedokáže nechat pro sebe to, co cítí, když ho to naprosto přesahuje... (str. 55) - Vymýšleli si, v jakých podobách se už někdy poznali. Už jako lidi? Možná. Ale pak tedy Petr byl rozhodně děvče a Lucie jeho milým... Nebo snad jako ptáci ve vzduchu? Když byl Lucie malá, matka jí říkala, že je divoká husička, která k nim spadla komínem: určitě si přitom zlomila křídla...! Ale nejvíc by se jim líbilo, kdyby se setkali v plynném skupenství jako spirály snu nebo dýmu, které se prolínají, ovíjejí kolem sebe, rozvíjejí, nebo třeba jako bílá oblaka, která se slévají v hlubinách nebe, jako dovádivé vlnky, kapky deště, rosa v trávě nebo chmýří pampelišky, které pluje vzduchem... Ale vítr je unáší. Kéž by už nezafoukal a my se jeden druhému neztratili navěky...! (str. 86 - Petr a Lucie)“

„PETR: Neznáš cenu daru, který mi dáváš. LUCIE: Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“ — Petr a Lucie

„Pochválena buď radost a pochválena buď bolest. Obě jsou sestry a obě posvátné. Utvářejí svět a nadnášejí velké duchy. Jsou silou, jsou životem.“

„Povinností slušného člověka žijícího v hanebné době je zanechat svědectví určené pro budoucnost.“

„Pravda není dogma, jež mozek vyměšuje jako stěny krápníky. Pravda, toť život.“

„První zákon umění: Když nemáš co povědět, mlč. Když máš co povědět, pověz a nelži.“

„První zákon umění: Když nemáš co povědět, mlč. Když máš co povědět, pověz a nelži.““

„Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená to, že si tím nejsme jisti a že je to špatné. Teď, když miluji, neznám již žádné proč! Již žádné kde, kdy, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je.Na ostatním mi nezáleží.“ — Petr a Lucie

„Samota je vznešená, ale smrtonosná pro umělce.“

„Smělý požadavek muže! Chce ženu. Ale když se mu upřímně vzdá, je blízek toho považovat její příliš šlechetný čin téměř za zpronevěru.“

„Snil při otevřených očích a nevěděl již přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, co sní...“ — Petr a Lucie

„Statečná nejsem. Ale ještě nikdy jsem neměla příležitost zažít opravdový strach. Možná že toho dne, kdy se s ním někde střetnu, budu zbabělejší než kterákoli jiná žena. Cožpak ví někdy člověk, co v něm vězí? - Lucie“ — Petr a Lucie

„Tělo je to nejmenší, co může žena dát muži.“

„To bychom byli blázni, abychom se bili pro užitek svých hlídačů! K čertu, ti by nám nepřítele, kdybychom ho neměli, sami vymyslili, jen aby nás měli před kým chránit. Pěkně děkujeme! Bůh nás ochraň před zachránci! Ochráníme se dobře i bez nich. Ubozí berani! Kdybychom se měli bránit jenom proti vlku, to bychom si dovedli poradit. Ale kdo nás ubrání proti pastýři? (Dobrý člověk ještě žije)“ — Dobrý člověk ještě žije

„Touhy nás oslepují a my se často mýlíme. Ale když se vzdáme touhy, celý život se stane omylem.“

„Touhy nás oslepují a my se často mýlíme. Ale když se vzdáme touhy, celý život se stane omylem.““

„Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí.“

„Umělcem by se měl stávat jenom ten, kdo naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno, co cítí, jenom ten, kdo toho v nitru má příliš mnoho.“ — Petr a Lucie

„Umělcem by se měl stávat jenom ten, kdo naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno; co cítí jenom ten, kdo toho v nitru má příliš mnoho“

„Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost.“

„Upřímnost je dar právě tak vzácný jako inteligence a krása.“

„Utíkám před lidmi, ale rád cestuji, abych je viděl.“

„V době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnějším ze všech dnů je vždycky dnešek.“ — Petr a Lucie

„V době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnějším ze všech dnů je vždycky dnešek. (Peter a Lucie)“

„V každém jinochovi od šestnácti do osmnácti let je kus hamletovské duše. Nechtějte na něm, aby chápal válku! (To je dobré pro vás, lidé rozvážní!) Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu.“

„V každém jinochovi od šestnácti do osmnácti let je kus hamletovské duše. Nechtějte na něm, aby chápal válku! (To je dobré pro vás, lidé rozvážní!) Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu. Obyčejně se jako do bezpečného útočiště zahrabává do snu a do umění tak dlouho, až zvykne tomu, že se stal člověkem, a až kukla skončí svůj úzkostný vývoj od housenky k motýlu.“ — Petr a Lucie

„V lásce a umění se nedá opisovat, každý se musí vyjádřit po svém.“