Ursula K. Le Guin citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1929 - 2018

Citáty (5)

„Být dospělý neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst. Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.“

„Ovšem že mě miluješ. To ti taky radím. Jinak tě očaruji.“ — Příběhy ze Zeměmoří

„Protože máme na výběr, nesmíme jednat bez zodpovědnosti.“ — Nejvzdálenější pobřeží

„Realismus je takový mladý povýšenec. Máme ho tu teprve pár století, a už vykazuje známky senility. Fantastická literatura je tu ale od pradávna, od dob, kdy jsme seděli v chýši a poslouchali příběh o tom, jak havran přinesl lidem oheň.“

„ÚVOD Vědeckofantastická literatura je často označována a dokonce definována jako extrapolační. Má se za to, že autor science fiction uchopí nějaký rys nebo jev současného světa, kvůli dramatickému účinku ho očistí a umocní, a zasadí ho do budoucna. „Jestliže se děje tohle, tak se stane tohle." Předpovídá se. Metody a výsledky se v mnohém podobají metodám a výsledkům vědce, který dává myším do potravy velké dávky čisté a koncentrované přísady, aby předpověděl, co se může stát lidem, kteří to v malých dávkách konzumuji po dlouhou dobu. Zdá se, že téměř nevyhnutelným výsledkem je rakovina. Zrovna tak jako výsledkem extrapolace. Přísně extrapolační díla science fiction dospívají ve své většině tam, kam dospívá Římský klub: někam mezi postupný zánik lidské svobody a totální vyhynutí pozemského života. Tím lze vysvětlit, proč množství lidi, kteří science fiction nečtou, o ní hovoří jako o „únikové", ale když se jich ptáte dále, připouštějí, že ji nečtou proto, že „je tak deprimující". Skoro všechno, co je dovedeno do svého logického extrému, se stává deprimující, ne-li přímo karcinogenní. I když je extrapolace jedním prvkem science fiction, v žádném případě v ní naštěstí není tím nejdůležitějším. Je příliš racionální a zjednodušující na to, aby uspokojila imaginativního ducha, ať už spisovatelova, nebo čtenářova. Změna je koření života. Tato kniha není extrapolační. Chcete-li, můžete ji číst, jakož i spoustu další science fiction, jako myšlenkový experiment. Řekněme (říká Mary Shelleyová), že jeden mladý lékař stvoří ve své laboratoři lidskou bytost; řekněme (říká Philip K. Dick), že spojenci prohráli druhou světovou válku; řekněme, že toto nebo tamhleto je takové nebo onaké, a uvidíme, co se stane... V takto koncipovaném příběhu se nemusí nutně obětovat morální složitost vlastní modernímu románu ani v něm automaticky nehledejme slepou uličku; myšlenka a intuice se mohou volně pohybovat v mezích daných pouze podmínkami experimentu, které mohou být opravdu široké. Cílem myšlenkového experimentu, v tom pojetí, v jakém tohoto terminu užil Schródinger a jiní fyzikové, není předpovědět budoucnost - nejslavnější Schródingerův myšlenkový experiment v podstatě dokazuje, že „budoucnost" se na kvantové úrovni předpovědět nedá - ale popsat realitu, současný svět. Vědeckofantastická literatura nepředvídá; popisuje. Předpovědi vyslovují proroci (zdarma); jasnovidci (kteří si obvykle něco naúčtují, a jsou tudíž ve své době ceněni více než proroci); futurologové (se stálým platem). Předvídání je záležitosti proroků, jasnovidců a futurologů. Není záležitostí romanopisců. Romanopiscovou záležitosti je lhaní. Meteorologická stanice vám řekne, jaké bude příští úterý, a Randova korporace vám řekne, jaké bude jedenadvacáté století. Nedoporučuji vám, abyste takové informace požadovali od spisovatelů krásné literatury. Oni usilují jedině o to, aby vám sdělili, jací jsou oni a jací jste vy, co se právě děje, jaké je právě počasí, dnes, v tomto okamžiku, déšť, slunečné, podívejte! Otevřte oči, poslouchejte, poslouchejte! Tohle sdělují romanopisci. Ne že by vám fikali, co uvidíte a uslyšíte. Oni vám mohou pouze vyprávět, co viděli a slyšeli ve své době a ve svém světě, z toho třetinu prožili ve spánku a snění a další třetina spočívá ve vyprávěni lží. „Pravda versus svět!" - Ano. Samozřejmě. Autoři krásné literatury touží, alespoň v povznesenějších okamžicích, po pravdě: poznat ji, vyslovit ji, sloužit ji. Jenže se k ni stavějí nějak podivně a scestně, vymýšlejí si postavy a události, které nikdy neexistovaly a nestaly se a ani existovat nebudou a nestanou se, a rozvíjejí své nápady do podrobnosti a s notnou dávkou emoci, a když ten soubor lží sepíší, prohlásí: Tak! A toto je pravda! Aby něčím podložili to předivo lží, klidně sáhnou po nejrůznějších skutečnostech. Popíší třeba věznici v Marshalsea, která skutečně existovala, nebo bitvu u Borodina, ke které opravdu došlo, nebo proces rozmnožování nepohlavní cestou, který se v laboratořích skutečně provádí, nebo rozpad osobnosti, o němž se skutečně zmiňuji učebnice psychologie, a tak dále. Pod tíhou ověřitelného místa, události, jevu, chováni čtenář zapomíná, že čte pustý výmysl, historii, která se neodebrala nikde jinde než v blíže neidentifikovatelné krajině, v autorově mysli. Když čteme nějaký román, jsme vlastně vyšinutí - praštěni. Věříme v existenci lidi, kteří nejsou, slyšíme jejich hlasy, sledujeme s nimi bitvu u Borodina, můžeme se stát i Napoleonem. Do normálu se vracíme (ve většině případů) se zaklapnutím knihy. Je se tedy čemu divit, že žádná vskutku vážená společnost neprojevovala nikdy důvěru svým umělcům? Naše společnost se však potýká s potížemi a zmatky a hledá vodítko, a tak někdy vkládá ve své umělce naprosto mylnou důvěru a užívá jich jako proroků a futurologů. Neříkám, že umělci nemohou být vizionáři, obdaření božským vnuknutím: že je nemůže naplnit posvátná úcta a skrze ně promlouvat Bůh. Nebyli by umělci, kdyby nevěřili, že se tohle stává, kdyby nevěděli, že se tohle stává, protože sami uvnitř pocítili Boha, jak jim vede jazyk, ruce. Třeba jenom jedenkrát, jedenkrát za život. Ale jedenkrát stačí. Nechtěla bych ani tvrdit, že jedině umělec je takto vyvolený, jedině on vleče toto těžké břímě. Vědec je další, kdo pracuje ve dne v noci, kdo se připravuje, když spí i bdí, na boží vnuknuti. Už Pythagoras věděl, že Bůh může oslovit v geometrických tvarech stejně jako v podobě snů; v harmonii čistých myšlenek stejně jako v harmonii zvuků; v číslicích stejně jako ve slovech. Jenže právě slova způsobují těžkosti a zmatek. V současné době se po nás chce, abychom považovali slova za užitečná jen z jednoho hlediska: jako znaky. Naši filozofové, někteří z nich, by z nás nejraději vymámili souhlas, že slovo (věta, promluva) má hodnotu jen za předpokladu, že má jeden jediný význam, že poukazuje na jedinou skutečnost, která je srozumitelná racionálnímu intelektu, logicky správná a - pokud možno - kvantifikovatelná. Apollón, bůh světla, rozumu, úměrnosti, harmonie, čísel - Apollón oslepuje všechny, kdo přehánějí božské uctíváni. Nehleďte přímo do slunce. Odskočte si tu a tam na momentík do tmavého výčepu a dejte si pivo s Dionýsem. Mluvím o bozích, ale jsem ateistka. Ale jsem také umělkyně, a proto lhářka. Pochybujte o všem, co říkám. Říkám pravdu. Jediná pravda, kterou dovedu pochopit nebo vyjádřit, je z hlediska logického lež. Z hlediska psychologického symbol. Z hlediska estetického metafora. Je báječné, když vás zvou k účasti na futurologických kongresech, kde systémová" věda předvádí své grandiózní apokalyptické grafy, když vás noviny žádají o názor, jaká bude Amerika v roce 2001, a tak podobně, ale je to strašlivé nedopatření. Já píši science fiction a science fiction není o budoucnosti. Já nevím o budoucnosti o nic víc než vy, a s největší pravděpodobnosti vím ještě méně. Tato kniha není o budoucnosti. Ano, začíná vyhlášením, že je zasazena do „Ekumenického roku 1490-97", ale tomu přece nevěříte! Ano, lidé jsou v ni opravdu oboupohlavní, ale to neznamená, že předpovídám, že za nějakých tisíc let budeme oboupohlavní všichni, nebo že hlásám názor, že musíme něco podniknout, abychom oboupohlavní byli. Já jsem pouze vypozorovala, tím zvláštním, scestným, myšlenkově experimentálním způsobem charakteristickým pro science fiction, že když se na sebe podíváme v jistých blíže neurčených denních dobách, za jistého počasí, tak už takoví jsme. Nepředvídám ani nepředpisuji. Popisuji. Popisuji jisté aspekty psychologické skutečnosti způsobem romanopisce, což znamená vymýšlením důmyslných zevrubných lží. Při čteni románu, jakéhokoli románu, si musíme uvědomovat, že to celé je nesmysl, a zároveň po celou dobu čtení věřit každému slovu. A nakonec, když dočteme, možná zjistíme - je-li ten román dobrý -, že jsme trošku jiní, než jsme byli předtím, že nás to malinko změnilo, jako setkáni sinovou tváři, jako přechod přes ulici, přes kterou jsme nikdy nepřecházeli. Je však velmi těžké říci, co jsme se naučili, jak jsme se změnili. Umělec se zabývá tím, co se nedá slovně vyjádřit. Umělec, jehož vyjadřovacím prostředkem je literatura, to dělá slovně. Romanopisec slovně vyjadřuje to, co se slovně vyjádřit nedá. Slévaje tak možno používat paradoxně, protože máji, spolu s užitím sémiotickým, také užiti symbolické neboli metaforické. (Mají také zvukovou stránku - skutečnost, kterou lingvističtí pozitivisté úplně pomíjejí. Věta nebo odstavec se podobá akordu nebo harmonické řadě v hudbě: jejich významu zřetelněji porozumí pozorné ucho, i když si čtete tiše, než pozorný intelekt.) Celá krásná literatura je metafora. Vědeckofantastická literatura je metafora. Od starších útvarů krásné literatury ji, zdá se, odlišuje použití nových metafor, čerpajících z určitých výrazných dominant současného života - například z vědy, všech odvětví vědy, a technologie a relativistického a historického pohledu. Cestováni vesmírem je jednou z těchto metafor; a také alternativní společnost, alternativní biologie; další je například budoucnost. Budoucnost v krásné literatuře je metafora. Metafora čeho? Kdybych to byla schopna sdělit nemetaforicky, nebyla bych napsala všechna tato slova, tento román; a Genly Ai by nikdy nebyl zasedl k mému psacímu stolu a nevypotřeboval by můj inkoust a pásku do stroje, aby mě i vás poměrně vážně informoval o tom, že pravda je věcí fantazie. Ursula K. Le Guinová“