Václav Ryčl citáty

česká, 1966 - 1994

Citáty (18)

Ale když se tři lidé shodnou na tom, že ovoce, které leží na stole, je pomeranč, ten, který bude tvrdit, že je to banán, bude nenormální a bude bitý, kurtovaný a bude křičet hrůzou, protože porušil rád normality, dohodnuté právo tři lidí, společnosti, která se na něčem domluvila. - Jenom je štěstí, že existuje Poezie. Človek by umřel, kdyby žil jen s vědomím pomeranče.


Bylo jaro, klíny, ve kterých se rozednívalo, oči, o které se slovem nedalo otřít.


Čistota, která mi nedá pokoje


Duše je plná trýznivych okamžiků.


Jsem podnapilý sluncem, které je rozbité jak talíř bosou nohou v záchvatu šílenství.


Jsem-li úchylný, zešílím v polonahém pocitu nenapsaných veršů, které jsou ve výhni kovářů.


Kdosi mi chtěl moji poezii zaživa stáhnout z kůže.


Když pro mě přišla smrt, zastihla mě uprostřed zoufalé trapnosti; POEZIE mi umřela na rtech


Mám obličej - kterým krájím slunce, obcuji s oblačnem a je mi jasné, že pokud nebudu dodržovat rád hierarchie, stanu se králem, nebo poskokem.


Modří boys fetují, kradou, rvou se a střílejí ze svých primitivních zbraní. Chlastají, v opilostí zabíjejí a nechtějí nechat žít ani sebe, přestože tuší, že jejich city jsou křídla, která plachtí vysoko na nebi.


Moje síla je v absolutní nedokonalosti. Nic nedokážu, ničím nejsem a nikoho nemám.


Píšu ti dopis na hraně jazyka


Prší. Co jiného zbývá mrakům.


SLOVO!... to trvalé pouto: někdy vyřknuté s takovou naléhavostí... že hrobníkům bez citu padají ze stropu očí horké slzy...


Smích je orgasmus pravdy.


Snad se mi podaří něco vypsat z hrdla


Strach nepřestává chodit po krku a dávit unaveného slepého Vendu, který si předepsal umění jako lék proti sebevraždě...


Vzpomínám si, že byly dny, ve kterých jsem nacházel něco, čím bych potěšil i druhého člověka.