Filosofie za mřížemi – Leopoldov, léta padesátá vydání

Habeant sua fata libelli... Kniha, vydaná péčí Univerzity Karlovy, je po mnoha stránkách mimořádná. Je to doklad síly lidského ducha, který dokáže překonat strádání, zlo i nelidské okolnosti života. Je to doklad, že hledat smysl života a nacházet naději je možné i v situaci zdánlivě zcela beznadějné. Je to doklad o tom, že filozofické myšlení nelze zavřít za mříže. Kniha obsahuje přednášky, které konal vzdělaný filozof a historik PhDr. Pavel Křivský pro své spoluvězně v padesátých letech v Leopoldově. Tajně a s velkým rizikem je zapisoval inkoustovou tužkou na listy toaletního papíru. Jeho spoluvězeň p. A. Bečvář je zaletoval do plechové schrány a v roce 1955 je obratně zazdil do stěny věznice. Po 37 letech je opět vyjmul a předal univerzitě jako doklad, že její tradice žila i ve vězení. Rukopis byl identifikován Křivského manželkou PhDr. Marií Pavlíkovou, přepsán a připraven do tisku. „Filosofie za mřížemi“ obsahuje zasvěcený úvod Z. Pousty charakterizující stav věznic v padesátých letech i okolnosti, za kterých se i v nich tajně pěstovalo vzdělání. Následují filozofické texty P. Křivského, ukázka latinské gramatiky, kterou napsal univ. profesor B. Ryba, krátké osobní medailony B. Ryby (D. Martínková), P. Křivského (V. Břicháček) a A. Bečváře (Z. Pousta), závěrečné slovo editora a anglické a německé rezumé. Nelze opomenout ani cenný frontispis a vzornou grafickou úpravu knihy A. Poustovou. Křivského texty obsahují 125 stran. Skutečnost, že přednášel a výklad zapisoval zpaměti, že zachytil jak velké myšlenkové systémy, tak i jejich mnohé detaily, a dokázal vyložit složitou problematiku jednoduchým a srozumitelným jazykem, je fascinující. Texty nebyly určeny k publikaci a jejich autor při své historické erudici i myšlenkové kritičnosti by asi jejich vydání nepovažoval za vhodné. Některé části pravděpodobně nebyly dokončeny, ale zachovaný text je naprosto logický a utříděný, takže nebylo třeba redakčně zasahovat. O to větší obdiv k autorovu dílu, vytvářenému v izolaci od knihoven, v naprosté tajnosti a s osobním rizikem tvrdých postihů při vyzrazení. Texty Křivského se dotýkají tří okruhů: Úvod do filozofické problematiky, Humanizmus a jeho dějiny a Dějiny selského stavu. V úvodu postupně charakterizuje filozofii, její jednotlivé disciplíny a pomocné vědy. Chápe ji jako „vrcholný svorník celého lidského myšlenkového snažení po všech stránkách a jako tvořivý faktor všeho, co člověk vytvořil v minulosti i přítomnosti“ (str. 51). A jinde: „Filosofie je souhrn vědecky uspořádaných poznatků, které osvětlují základní problémy lidstva, týkající se původu světa, poznání, cílů a úkolů člověka i celého lidstva.“ (str. 29) Charakterizuje postupně noetiku, logiku, metafyziku, psychologii, estetiku, etiku, teodiceu, kosmologii, filozofii dějin a práva, často s citacemi autorů zcela dle paměti. Velkou část úvah věnoval svému životnímu tématu – humanizmu. Chápe jej jako životní názor s dvěma cíli: Osvobodit člověka i společnost od předsudků náboženských, mravních, kulturních i společenských a rozvinout člověka po stránce tělesné, duševní i vnitřní tak, aby dosahoval nejvyšších hodnot lidských i mimolidských. V zřejmě nedokončené kapitole o dějinách humanizmu se zabýval antickým myšlením. Za jeho vrchol pokládá Sokrata, rozebírá jeho dialogickou metodu, induktivní postupy a probouzení vnitřního hlasu člověka – daimonia. Rozebírá pojem eros paedagogicus – věčnou touhu vytvářet mezi učiteli a žáky trvalý vztah spolupráce nejen na poli poznání, ale i na poli vnitřním; vztah, který je trvalý a celoživotní. Pavel Křivský byl rozený vychovatel pro věk adolescentní. Kdo se s ním v životě setkal, poznal, že nejde o vysněný ideál, ale o prožitou skutečnost pedagogického a sociálního vztahu. Třetím tématem jsou úvahy o dějinách selského stavu v Čechách. Cílem těchto přednášek bylo zřejmě pozdvihnout sebevědomí a sebedůvěru mnoha spoluvězňů z řad sedláků, kterým se hroutily jejich rodové tradice i hodnoty. Výklady o smyslu selství a o jeho významu v českých dějinách byly potřebné pro pochopení jeho role v budoucnosti ve svobodném světě. Poselství Křivského úvah z leopoldovského vězení je několikeré: Filozofie není akademická disciplína, která se pěstuje za zdmi poslucháren. Patří k životu kladením otázek a hledáním odpovědí a to snad tím více, čím je svět i život strastiplnější. Je motivačním zdrojem pro důstojný lidský život v nelidských podmínkách. Je posilou, útěchou i zbraní v nejtěžších – dnes již nepředstavitelných – podmínkách života. Srozumitelně a se zaujetím podávaná filozofie může být velkou školou i pro dnešní mladou generaci, obtížně se orientující v nepřehledném životě. Vydání svých přednášek se Pavel Křivský nedožil. Zemřel na prahu nové doby 15. prosince 1989. Snad by se mohlo zdát, že je cosi nespravedlivého v jeho odchodu na úsvitu času, ve kterém by byla potřebná jeho životní moudrost, zkušenost i poučení z historie. Vydání knihy se nedožila ani jeho manželka Marie Pavlíková, která mu po léta vytvářela neocenitelné zázemí sociální, pracovní i emoční opory. Odešla 15. září 1995. Útěchou může být jejich společné březinovské krédo: „Nic se neztrácí v duchovním světě, i kámen, který byl zavržen, může se stát v rukou stavitelových kamenem úhelním, i hořící chýše může chránit před zánikem bloudícího.“ Autor: Václav Břicháček, Vesmír... celý text