Krabice živých vydání

Děj obsáhlého románu je situován do fiktivního tábora Giglingu, a to do posledních měsíců r. 1944. Text je rozdělen do tří částí a každá z nich do řady číslovaných kapitol, které jsou ještě dále rozčleněny. Díky této kompozici autor zachytil táborový život velmi mnohostranně a zobrazil značné množství postav. Největší pozornost věnoval Zdeňku Roubíkovi, mladému pražskému intelektuálovi, který v táboře zastává funkci pomocníka vězeňského písaře (má mj. na starosti vězeňskou kartotéku, tedy "krabici živých", podle níž je román nazván). Zpočátku je Roubík uzavřený a skleslý, postupně se však ze své apatie vymaní, začne pomáhat druhým a zapojí se do tajné komunistické organizace, takže lépe překonává i vlastní těžké chvíle (smrt bratra Jiřího). Dalšími postavami jsou vězni z mnoha evropských zemí (namnoze židovského původu), lišící se svým postavením v táboře i charakterovými vlastnostmi. Zvláštní pozornost je věnována esesmanům Kopitzovi, Deibelovi a Leutholdovi, dozorkyni Rosshauptové a písaři Froschovi, z uvězněných jsou více vykresleni Němci Horst, Karlchen, Fritz a Berl, Češi Jarda, Mirek a Honza, Řek Fredo, Francouzi Gaston a Žožo, maďarský lékař Šimibáči, Španěl Diego, Holanďan Derek či Maďarky Juliška, Jolán, Bea. Autor zobrazuje každodenní život těchto lidí, jejich vzájemné vztahy, práci a útrapy, líčí mnohé dramatické scény i postupný rozklad táborového režimu. Frýd zde využil svých zážitků vězně koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Kauferingu u Dachau (v těchto táborech ztratil otce, ženu a mladšího bratra, jemuž věnoval básnickou sbírku Bratr Jan, 1945). Pro jeho román, který má charakter varovného svědectví, je příznačný filozofický nadhled, jakož i objektivní zobrazení evokované reality a bytostný humanismus. Autor ukazuje, jak si lze uchovat lidskou důstojnost v nelidském prostředí a jak čelit zlu, přičemž vyzvedává činorodou aktivitu, kolektivismus a solidaritu. Všechny postavy charakterově diferencuje a individualizuje. Činí tak převážně prostřednictvím jejich chování a jednání, užívá však i psychologické povahokresby. Při jejich hodnocení se vyhýbá apriorním a jednoznačným soudům (platí to o vězních i věznitelích), odhaluje jejich kladné i záporné stránky, kolísání, vnitřní nejistoty. Vypráví v er-formě, většinou věcně, střízlivě, bez patosu a velkých slov. Akcentuje přitom různé detaily, jež mají často symbolický význam (např. věci symbolizující svobodný život, blízké lidi či šťastnou minulost). zdroj: Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994... celý text