Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války III-IV vydání

Vydání XI. III. díl Slavný výprask (1922) 91. pěší pluk je opět naložen do vlaku, který jej veze jako „novou skupinu lidí hnaných na jatky“ do Haliče na ruskou frontu. Hašek tuto pouť přes celé Uhry popisuje tak, že se román stává skutečnou obžalobou války a stupidních důstojníků, kterým nejde o nic jiného než o vlastní prospěch bez ohledu na osudy vojáků, kterým mají velet. Jejich schopnosti Hašek popisuje takto: „Byl to pán velkých vojenských schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry“. Názory prostých vojáků na válku charakterizuje Hašek slovy: „Po celou dobu železniční přepravy bataliónu, který měl sklízet válečnou slávu, až projde pěšky od Laborce východní Haličí na front, vedly se ve vagónu, kde byl jednoroční dobrovolník a Švejk, opět podivné řeči, víceméně velezrádného obsahu“. Na konci dílu je Švejk vyslán jako kvartýrmachr zajistit pro svou kumpanii nocleh ve Felštýně. Když Švejk dojde k malému rybníku, setká se tam s uprchlým ruským zajatcem, který se tam koupal a po spatření Švejka se dal nahý na útěk. Švejk si oblékne jeho uniformu, protože je zvědav, jak by mu asi slušela. V této uniformě ho najde patrola polního četnictva, která tohoto ruského uprchlíka hledala. Jsou to Maďaři, kteří Švejkovi nerozumí a přes jeho protesty ho zařadí do transportu ruských zajatců určených pracovat na opravě železniční trati. Tak Švejk upadne omylem do rakouského zajetí. IV. díl Pokračování slavného výprasku (1923) Poté, co je zjištěno, že Švejk je Čech, je na něj pohlíženo jako na zběha a polní soud ho odsoudí k smrti. Duchovní útěchu před popravou mu má poskytnout polní kurát Martinec, původně skutečně nábožensky založený muž, který stykem s opilými důstojníky postupně mravně upadá, což si nepřestává v skrytu duše neustále vyčítat. Švejk jej však považuje za dalšího vězně a svými proslovy jej tak vyděsí, že Martinec z cely prchne na důstojnický večírek, kde se zpije do bezvědomí „s přesvědčením, že se hraje o jeho duši a on sám že je mučedníkem“. Nakonec se vše vysvětlí a Švejk se opět ocitne u své marškumpanie. Haškův text pak končí proslovem poručíka Duba „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice“. Vše, co případně v knize následuje za touto větou, je pokračování dopsané od Karla Vaňka. Když měl roku 1923 vyjít čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války s názvem Pokračování slavného výprasku, nepodařilo se jej Jaroslavu Haškovi již dokončit. Nakladatel Adolf Synek proto požádal Karla Vaňka, aby se jako známý humorista pokusil knihu dopsat. Vaněk dokončil čtvrtý díl (zde se snažil ještě psát v Haškově duchu) a pak pokračoval dílem pátým Švejk v zajetí a šestým Švejk v revoluci. Jak dokončení čtvrtého dílu, tak i díl pátý a šestý vyšly s ilustracemi Josefa Lady, a takto byl román vydáván až do roku 1949. Pak nebylo kvůli komunistickému převratu Vaňkovo pokračování v Československu vydáno až do roku 1991, protože je prý plné sprostoty, hulvátství a nenávisti k lidem (vydavatelská poznámka k vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války v nakladatelství Naše vojsko, Praha 1953). Zdá se však, že skutečným důvodem bylo to, že Vaněk bez příkras vylíčil mentalitu obyčejného vojáka a dosti nelichotivě popsal ruskou společnost za první světové války, tak jak ji sám zažil. Je sice pravda, že Vaňkovu pokračování chybí Haškova genialita, pokud však srovnáme Vaňkovo dílo s jinými válečnými romány, zjistíme, že to není zase až tak nepodařené dílo. Jde o velice drsné, v podstatě pravdivé vyprávění odehrávající se ve vypjatém prostředí, kdy jsou vojáci mravně otupělí a jejich opravdu vulgární mluva nepřipadá nikomu divná. Musíme si uvědomit, že mluva Haškových postav je mnohdy stylizovaná, zatímco mluva postav Vaňkových se více blíží skutečnosti. Vaňkův Švejk se snaží jako ostatní v hrozných podmínkách ruského zajetí přežít, o politiku se nezajímá, na řeči politických činovníků nedá a jejich proslovy opovrhuje, nepřipojuje se k legionářskému hnutí, nechce chápat kulturu, myšlení a problémy ruské společnosti, vysmívá se ruskému revolučnímu dění, touží jenom dostat se domů. Sám Vaněk o osudu zajatců ve svém pokračování píše: Člověk-voják, který padl do zajetí, pohřbil se sám zaživa. Státu, jehož byl příslušníkem, již na něm nezáleželo, protože nebylo již možné poroučet mu zabíjet vojáky státu druhého, a státu, jehož armádě se vzdal, na jeho životě nezáleželo také. Zmizel z fronty, kde ohrožoval, pak, vydrží-li do konce, bylo jeho soukromou věcí.... celý text