Pollyanna se vdala vydání

Klasický román o permanentně usměvavé optimistce Pollyanně (1913) z pera (původně zpívající) Američanky Eleanor Hodgman Porterové (1868-1920) je poměrně známý a byl dokonce minimálně pětkrát zfilmován... A tak by nejspíš i šlo říct, že je Pollyanna téma už notně provařené a každý, kdo aspoň jeden z těch filmů někdy viděl anebo četl knížku, ví i to, co byla tzv. Pollyannina hra, díky které svůdná holčička pokaždé geniálně přestála všecko zlé, ale co ještě víc, obracela zlé až magickou metodou v dobro. Což je prostě i základ už ustáleného mýtu o sirotě, že ano. Jaké ale je pokračování tohohle mýtu? Každopádně to pokračování existuje, i když je podstatně méně známé. Méně, ale hle, jsou to vlastně hned tři pokračování, a to od jisté H. L. Smithové, a jmenují se Pollyanna se vdala, Pollyanniny klenoty a Pollyannin čestný dluh. Česky vyšlo mezi roky 1930 a 1931 a H. L. Smithová to celé šikovně napojila za původní Porterové (už) třetí díl Pollyanna dorůstá (1915, česky 1930). Vězte navíc, že právě tak snaživě, jako Smithová napodobila Porterové styl, napodobují v jejích pokračováních nově vysněné postavy původní Pollyannu. A hlavně její osvědčenou hru, kterou i dál nepřestává všem dokola doporučovat, i když dávno vyrostla z dětských střevíčků. A nakolik že je dospělá dodavatelka úsměvna a rad úspěšná? A do které míry ještě stále zůstává její fanatický optimismus i věrohodným? To si už musíte každý vykoumat sám, a to třeba i jen z následující scény vyňaté právě z knížky Pollyanna se vdala v osmdesát let starém překladu Josefa Vorla: * Pověděl to tedy své ženě..., že půjčil kolegovi třicet dolarů se slibem, že bude půjčka splacena do měsíce, ale když nadešlo prvního, dlužník nejen že neplatil, ale byl dokonce rozhořčen, když mu byl závazek připomenut. „Něco tak drzého jsi neviděla,“ prohlásil Russel roztrpčeně. „Dával mi skorem najevo, že jsem opravdický Shylock, když chci svoje peníze ve smluvenou dobu. A nejhorší při tom je, že teď nevím, jak sám zaplatím stavebnímu družstvu.“ Juditě bylo za jeho řeči několikrát přemoci pokušení, chtěla-li zůstat věrna svému odhodlání hrát Pollanninu hru. S chutí by řekla: „A proč, pro Boha, jsi mu ty peníze půjčoval? Nemáš sám o nic víc, než co nutně potřebuješ.“ Musela se silně přemáhat, aby ho neujistila, že z těch třiceti dolarů už patrně neuvidí ani penny. „Je to jisté, že to jsou vyhozené peníze. Škoda, že jsme si za ně raději něčeho nepopřáli,“ chtěla říct. Ale ježto soudila, že žádná z těchto poznámek se nesrovnává s jejím rozhodnutím, naslouchala mlčka, až se jí naskytla vhodná chvíle, a pak zvolala: „Ach, Russele!“ „Co je?“ „Vzpomněla jsem na peníze, které jsi mi přinesl včera na šaty!“ „No a?“ „Víš, že když jsem přišla do obchodu, byly už prodány? A právě tyto peníze bys tedy mohl dát stavebnímu družstvu, co říkáš? Ach, teď jsem opravdu ráda, že někdo jiný koupil ony šaty už přede mnou.“ Russel odložil vidličku a pohlížel na svou ženu s podivným výrazem. Náhle vstal a objal ji. S radostí čelila nebezpečí, že jí vychladne řízek. Pollyanna„Judito,“ řekl pokorně. „Myslím, že jsem tě dosud nedovedl řádně ocenit. Bál jsem se skoro povědět ti o té věci, protože jsem čekal, že mi řekneš, jaký jsem hlupák, když jsem ty peníze půjčil.“ Judita vzpomněla na ostré poznámky, které jí předtím stoupaly na rty a byly zadrženy jen největším úsilím vůle, a patřičná zkroušenost se teď mísila s jejím pocitem uspokojení. Pohladila ho po tváři a on ji políbil. „Vypůjčím si peníze od tebe,“ řekl, „protože jsem v úzkých, ale příští měsíc dostaneš jarní šaty, ať už Marsh vrátí peníze nebo ne.“ Pak dokončili svůj oběd a doby až do spaní užili k vzájemnému poznání. Oba byli normální produktem století spěchu, ale on byl toho večera podnícen objevem, že je jeho žena statečným kamarádem, jemuž lze svěřovat i nepříjemné a pobuřující. Otevřel jí své srdce jako nikdy předtím, a tak ti dva položili základy k tomu sympatickému dorozumění, které přetrvá opadávající vášně a je nejlepší zárukou manželského štěstí. A Judita? Usínala té noci s podivně lehkým srdcem. Umínila si toho dne, že musí najíti, čemu by mohla býti ráda, a to ve všem, a shledala neočekávaně, že je ráda, aniž se o to pokoušela. Pollyannina hra přestála znamenitě zkoušku. Osvědčila se! A poslední myšlenky Judity před usnutím byly vděčnou vzpomínkou na její sousedku. Obrátila se obličejem ke stěně, za níž podle všeho ležela Pollyanna spíc, a zašeptala něžně: „Příjemné sny, má drahá Pollyanno!“ * Co dodat? Za sebe říkám pouze: Kdyby jen to takhle na světě a v životě opravdu i vždycky fungovalo!!!... celý text