herdekfilek
diskuze
"Chvíli počkáme a uvidíme, co se bude dít," řekl.
Sofie přikývla.
"Tys brečela?"
Přikývla ještě jednou.
"A pročpak?"
"Ta se tak má, že je skutečný člověk... Teď vyroste a bude z ní skutečná žena. A určitě bude mít i skutečné děti..."
"A vnoučata taky, Sofie. Ale všechno má dvě stránky. To jsem se právě pokoušel tě naučit od první chvíle, kdy jsme začali s filozofickým kursem."
"Co tím myslíte?"
"Myslím si stejně jako ty, že má štěstí. Ale ten, kdo vyhraje v loterii života, musí počítat i s loterií smrti. Protože druhou stránkou života je smrt."
"A stejně se mi zdá lepší žít a umřít, než nikdy neprožít skutečný život."
Vytečkováno v knize, nikoli mou zlovůlí.
A tak jednu malou radu, vzdělávání je děs, sahal jsem po knize Vyhoďme ho z kola ven, ale vletěla mi do toho jiná. Tak rada nad zlato: Jakmile se mi ve snu zjevil z Karamazovic famílie Ivan, vyskočil jsem z postele a pelášil otloukat farní vrata, dovolávaje se duchovní útěchy. Malátný, paťatý, cize vypadající a protáhle malý, ale náš, farář se nade mnou vyklenul. "Co chceš, chuligáne!" zařval a já se probudil zborcen Libušovým špatným tísnem.
Tedy s houfnicí v ruce vzdělávejme.
Ach, ten si s tím zkoušením zkusil. Chudák malá.
Jak byl celý zaražený, napadlo ho, že je hřebík.
"To se musím vytáhnout, když jsem hřebík!" řekl si. A jal se vytahovat, vytahoval se a vytahoval, že kdyby byl hřebík, musel by být už dávno vytažený. Ale on ne.
"Když se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrž tričko!" pomyslil si.
Byl z toho všecek naměkko. A cítil se jak vajíčko.
Pak byl zvadlý a přišlo mu, že je salát.
Byl ušlý a měl se za zisk.
Až z ničeho nic byl svěží. A hned volal: "Já jsem svěží, já jsem s věží! To já nejspíš budu kostel! Ne, ne, spíše radnice!"
A byl z té radnice bezradný.
Takhle semlel, na co přišel. A omílal to, omílal, až z toho svého omílání byl dočista omýlený. Načež se sesypal a prohlásil o sobě, že je krupice.
A s tím, že je krupice, usnul.
Naštěstí!
Protože jako krupice se mohl dostat do pěkné kaše.
Spal a spal.
A jak tak spal, přišel k němu sen.
První sen, který k němu jakživ přišel.
A to sen tak malilinkatý, spíše snínek, že musel přijít dvakrát rychle za sebou, aby vůbec jednou přišel. Ale přišel.
Ano ano, podotýkám, že jsem si skutečně pohonil ego, ač je, prasátko jedno, zbytnělé až hrůza. Připojuju se k nightlybirdovu apelu - herdek, vkládejte něco rozumného, ty vyloženě jednoduché, ego pohoňující ukázky nechte jen mně. Jdu se, jen tak pro formu, chvíli kamenovat. Blazeovaně, samozřejmě.
Autor správný, kniha nikolivěk, což je svým způsobem šumák. Já se spokojím s autorem. Kniha je to Mráz. Viki, můžeš naložit další ukázku.
Tak další rada.
Bern, hadra je to, žádný zpropadený město. Prej výspa všeho lidskýho umu, krásy a vůbec, lidskosti. Takový nesmysly. Nechat to celý přejít mrazem aby příští generace podobnejch mohly koukat na vlastní blbost v zrcadle zcela neužitečný minulosti. Ach, ta minulost, je všude a požírá člověka zaživa jako lítá saň.
Po hodině sem šoupnu pěknou nápovědu. Hodina je v čudu, tedy rada.
To máš tak, v Bernu těžký je život a to obzvláště skličuje-li příroda obyvatele mrazem. Když si k tomu přidáš i hlad a neschopnost se domluvit, vleze na tebe takový zvláštní strauch, bojíš se o život, bojíš se života a co je určující, bojíš se lidí, bojíš se jich tolik, až se schováš pod papundekl a jen vztekle štěkáš. Jako to zvíře.
Tedy si užijte následující. Obligátní: není to těžké, přidávám.
Pro lidi jako je hostinská, jsou pojmy vážnost nebo úcta něčím úplně neznámým. Chodí do kostela, protože se nechce dostat do řečí. Protože jinak by nevydržela mezi lidmi, kteří si vzali do hlavy, že se patří chodit do kostela. Topit se mezi takovými je na venkově bídná věc. Klidně přihlížejí, jak se jejich oběť brání a přes hlavu se jí přelévají vlny, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě: nechat zahynout lotra, který k nim nepatří. Který si nedal říct a nedal se přesvědčit. Člověka, který jim od počátku připadal cizí, a proto si ani nezaslouží stát se součástí jejich života. "Hostinská je jim cizí," řekl malíř. Všem jim byla cizí, její otec přeci pochází z jiného údolí, blíž k Tyrolsku. Takové lidi jako ona považují vesničané za nevítanou havěť.
Nuže, dle nápovědy je to, troufám, Satirikon, autor Petronius. He?
Nu, když je tomu tak...
"Ha!" Zařval psanec potřetí. To však již jeho ruka nesvírala novinářův vous, nýbrž svištěla k obávanému závaží jeho boků. Ještě se však nedotkla pažby, když cizincovy ukazováky stiskly spoště Smith & Wessonů a přívětivě rozkašlaly oba staré brachy. Účinek jejich zásahů byl tak zázračný a přitom rozveselující, že se celý bar zachvěl tornádem smíchu, který pak již bez přerušení řádil během dalšího děje, pročež se už o něm ani nebudeme zmiňovat. První střela totiž přerazila přezku Billova revolverového opasku, takže než jeho chlupaté prsty mohly chňapnout po kostěných pažbách, zhroutilo se smrtonosné opásání s rachotem, zanechávajíc svého nositele bezbranného jako jehně. Však druhá rána zesměšnila ničemu daleko trapnějším způsobem, neboť přeťala řemen udržující jeho kalhoty v patřičné výši; ty nyní následovaly příkladu obou revolverů a bezohledně sjely na zem.
tamilo, tamilo, jest ti předurčeno vložit další ukázku. hurej!
Tys vševědoucím.
Mám ti s Méďou spojený pěkný, hrabalovský, zážitek. Jdouce s touto knihou a čtouce o nadřezenosti toho nad tím, začalo na mě ňafat jakési odrzlé psisko. Naplněn myšlenkami knihy o nadřazenosti, jen jsem jemně škubnul zápěstím a výchovně klepl psa po čumáku a byl následně požrán jako to Jezulátko společností. Toliko má zkušenost s filozofií.
Juchej! Tedy ukázku, děsivě těžkou, třeste se, nehodní.
Vypěstit z humanity vnitřní rozpor, umění sebeprznění, vůli ke lži za každou cenu, odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnáním křesťanství! - Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrvenosti, "svatosti" všechnu krev, všechnu lásku, všechnu naději k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, - proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samému životu...
Tuto věčnou obžalobu křesťanství napíši na všechny zdi, kde zdi jen jsou, - mám písmena, že i slepí prohlédnou...
