keri.H
diskuze
mischapida: Jak tu napsal výše VíťaNt, tak s ním souhlasím. Je to pěkné někomu půjčit knihu, kdy ti pak řekne dotyčný, že se mu kniha líbila anebo že máš skvělý výběr knih a jelikož mě knihy po přečtení leží ve skříňce, která je zavřená (není kam dát knihovnu), tak aspoň pak nejsou zapomenuté a jsem ráda, že můžou mé knihy putovat dál. A ještě se mi nestalo, že by se mi nějaká nevrátila nebo kolovala někde, kde nevím.
Ale problém je právě ten, že někteří lidé jsou schopni půjčit knihu dál, i když není jejich a to pak naštve. Já třeba taky takhle chtěla, aby si ségra přečetla knihu Nezbytné věci, protože jsem věděla, jak má ráda Kinga, jenže to bylo od kolegyně a tak jsem se zeptala kolegyně, zda jí nebude vadit, že to půjčím ségře a ona mi řekla, ať to klidně půjčím, že na vrácení nespěchá. Takže ono ani tak nevadí, že to koluje jinde, jenže jde o to, aby se ten dotyčný, co to chce půjčit dál, zeptal, zda ti to nevadí.
A já se teda přiznám, že u některých knih by mi bylo jedno, že by se ke mně nedostaly zpátky, ale některé knihy by mě hodně mrzely.
Četla jsem od autora Michel Faber povídky Fahrenheitova dvojčata a byla pro mě dost depresivní povídka Jak málo stačí a musím říct, že pokaždé, když si vzpomenu na tuto povídku, tak mi leze mráz po zádech.
Zrovna nedávno jsme o tom mluvili s rodičema a taky táta říkal, že se mu nelíbí otesánek anebo karkulka, ale co si pamatuji, tak když jsme to se ségrama poslouchaly jako malé (měli jsme plno CD a kazet s pohádkami), tak vím, že nám to vůbec nepřipadalo nic divného, že otesánek sní lidi a pak nakonec mu rozpářou břicho a všichni živí vyskáčou. Ale teď, když jsem starší, tak jsem na ty pohádky začala mít jiný pohled a ani se tátovi nedivím, že ty pohádky nemusí a že je nechce číst vnučce.
reader.007: Čtyřlístek je úžasný, ten jsem si četla vždycky ráda. Naši mi ho kupovali jen občas, ale když jsem byla starší, odebírali jsme ho pravidelně až doteď. A potom jsem začala shánět starší čtyřlístky a některé jsem dostala, některé dokoupila a jsem ráda za to, že je doteď mám schovaný u našich. :) Akorát dřív mi přišly o hodně hezčí i příběhy čtyřlístku a i ty ostatní pohádky.
Tajnůstkář: Zakládat si bankovkou knihu mě ještě nenapadlo, zajímavé.
Zajímalo by mě, zda se Vám už stalo, že jste tu stovku nechal v knize a půjčil kamarádků a nevrátil Vám ji?
PandaGirl: To je zajímavý, já jezdím v Praze MHD a to vidím hodně lidí s knížkou v ruce a nejen přímo v autobuse, ale i na zastávkách. Asi je to tím, že mívají autobusy v Praze dost často zpoždění, takže radši si lidi zkrátí chvíli knížkou. :D
Ale i když jezdím od našich autobusem, tak tam taky potkávám lidi, kteří si čtou knížku. A musím říct, že mě to kolikrát překvapilo, kolik lidí místo telefonu drží knihu a párkárt jsem si všimla někoho se čtečkou nebo s tabletem, jak si tam něco čte.
JolanaC: S tou změněnou trasou jsem měla zkušenosti teď. Nastoupila jsem do autobusu, sednu si, čtu si a najednou slyším, že hlásí úplně jinou zastávku, kterou neznám a tak jsem se zarazila a koukám jestli jsem ve správném autobusu a jestli jede tam, kam potřebuju. Ve správným autobuse jsem jela, jen to musel objet jinudy. Takže to byl pro mě taky trochu šok. :D
Marthas: Taky se mi stává, že se úplně ponořím do knihy a zapomenu na vše ostatní. Když takhle jedu MHD do práce nebo z práce, tak se mi stává, že úplně vypnu a nevnímám hlášení, kde jsme a jen občas mrknu na obrazovku, když si zrovna uvědomím, že to nevím. :D
Netuším, zda je to tím, že jezdím každý den stejnou trasu a nebo prostě proto, že se vždy podívám o nějakou tu zastávku dřív, než mám vystupovat, ale ještě se mii nestalo, že bych přejela svoji zastávku. :)
Čtu všude, kde je to možné a jelikož jezdím každý den víc jak půl hodiny autobusem, tak čtu v autobuse nejvíc, čtu i na zastávce, když čekám na autobus, aby mi to čekání rychleji uteklo. Pak taky čtu i v čekárně u doktorů, aspoň se odreaguji a nemyslím na to, co mi budou dělat. :D
Už jsem se u Letopisů Narnie dostala ke Stříbrné židli (čtu to podle toho, jak to autor napsal).
Sérii Letopisy Narnie, už jsem kdysi četla, ale dostala jsem si chuť znova zopakovat ten příjemný příběh o Narnii. :)
R.E.M.: to jsi mi připomněla, jak mamka pořád, že jí někam mizí kávový lžičky a my vždycky říkali, že asi máme doma Pidilidi. :)
Onosamo jsme taky používali.