Nejdepresivnější knihy, jaké jste četli
Přináší deprese, probouzí smutek...a přesto jsou tak "skvělé" ...
Máte nějaké takové?
U mě zatím vede asi Kobold od Denemarkové, možná ještě Devět povídek od Salingera...
Většina knih, co tak vzpomínám, měla vždycky nějaký aspoň trochu dobrý konec, ale jako probouzející smutek bych charakterizovala "Kuře melancholik"..
no, asi některá z knížek Simony Monyové... ale že by to bylo skvělé? :-//
Cormac McCarthy - Cesta
Nabarvené ptáče - připomněla jsi mi. také dost depresivní
Nečítala som zatiaľ žiadne vyslovene depresívne knihy a ako sa poznám, myslím že ich takých ani veľa čítať nebudem. Preferujem ľahšie čítanie, pri ktorom sa môžem odreagovať a na negatívne myšlienky naopak zabudnúť.
No tak vyloženě depresívně na mě žádné knihy nepůsobí,ale smutek ve mě vyvolala kdysi v minulosti kniha Na Větrné hůrce a z posledních let to byla Diana: Její pravdivý příběh.
Text příspěvku byl upraven 12.07.12 v 18:16
Iba čo si tak narýchlo spomeniem, tak napr. knihy B. Kurasa (Sekl se Orwell o dvacet let?, Evropa snů a skutečností, Jak zabít civilizaci), V. Klausa (Evropská integrace bez iluzí) a V. Palka (Levy prichádzajú).
Ak niekto občas rád trochu depresie, potom odporúčam!
Žiaľ, nejedná sa o vyfabulované príbehy ani o históriu, tieto knihy vás uvedú do dnešnej reality (ktorá sa nás zatiaľ ešte nedotkla príliš silno, nie tak, aby sme si ju konečne všetci všimli, ešte stále to robí jemne a nenápadne, teda aspoň v našich končinách).
Varovanie: Nepreháňať, nečítať hneď po sebe!
Viem, toto asi nie je práve to, k čomu smerovala Frakira.
Nejdepresívnější kniha? Pro mě "Bible", vyjma části o čtyřech svědectvích na jednoho člověka, to je podle mě nejsrozumitelnější.
Zbytek mi přijde velice prazvláštní...
Marwin: Tak tu mám ještě doma. Nebýt tebe, málem bych na tu noční můru zapomněl :D
Text příspěvku byl upraven 13.07.12 v 20:07
Co mě jako první trkne je My děti ze stanice Zoo. Působilo to na mě dost ponižujícím způsobem, kdy jsem moc dobře věděl, že tohle se opravdu stalo (a především se to pořád děje!) a hlavně, že v příběhu vystupovaly hodně mladé děti - a já s tím nic neudělám. Pokud jsi nečetla, určitě doporučuji.
John Updike, Králíku, utíkej.
Žádná jiná kniha na mne nezapůsobila tak depresivně.
Text příspěvku byl upraven 13.07.12 v 23:09
Osobně si myslím, že králem depresivního čtení, díky převtěleným pocitům, je Franz Kafka.
Zolův Zabíják. Potoky slz jsem sice neprolila, ale pokaždé když jsem knihu odložila jsem byla nasáklá smutkem a beznadějí. Ale také vděkem za to, co mám .
Kafka a jeho Zámek O.O Ve své tupé nevědomosti jsem si to nadšeně vybrala za referát a potom si týden mlátila hlavou o stůl... To se mi snad ještě nestalo, abych s tak tenkou knížkou bojovala tak dlouho, ale nemohla jsem v ní číst déle jak 20 minut. Netuším, zda takto působila jen na mě, každopádně - Číst na vlastní nebezpečí!
Knížku nevím, ale nejdepresivněji na mě působila povídka Píseň pro Lyu od G. R. R. Martina, z té jsem byla úplně na prášky
Na mě v poslední době působily dosti depresivně tři knihy:
Cesta - Cormac McCarthy; Rozšíření bitevního pole - Michel Houellebecq; Vědomí konce - Julian Barnes (tu teď dočítám).
Text příspěvku byl upraven 22.07.12 v 22:40
Přežila jsem Osvětim, Jiskra života, Lovec draků, Tisíce planoucích sluncí, Tati, prosím, ne!, Dítě zvané TO (a jeho další 2 pokračování Ztracený chlapec, Muž jménem Dave).
1984 - po dočtení si každý musí vážit toho,že žije v relativní demokracii.
A potom Neffova Tma - brutální popis zhroucení technické civilizace a společenských hodnot.
Coelhův Alchymista - spíše než deprese u mě vyvolal nechuť k další jeho tvorbě.
Ještě musím poznamenat, že autor spíše než spisovatelem je velmi dobrým obchodníkem a myslím, že cílová skupina na kterou se soustředí, je zcela zjevná.
Nejdepresivnější a zároveň nejkrásnější je pro mne povídka Píseň pro Lyu od G.R.R. Martina.
Další depresivní knihou v dobrém slova smyslu pro mě byl Poslední člověk od Bogátiho, ač jsem ji nebyl schopen dočíst.. člověk musí zřejmě mít na takovéto knihy tu správnou náladu.
Gnomo - i mě Alchymista odradil, ačkoliv všichni kolem mě ho chválí. Ještě jsem zkusila Veroniku, ta se mi líbila, ale jiné Coelhovy knížky určitě číst nebudu.
Rozhodně bych sem zařadila knihu Tahle země není pro starý od Cormaca McCarthyho. Pak bych se v poslední době nerada vracela k souboru knih Haruki Murakamiho, nějak se mi ten japonský pohled na svět jeví příliš melancholický, lidé uzavření sami do sebe, osamoceni se svými bezvýznamnými problémy.
Hm. Solženicyn - Souostroví Gulag (asi před 5 lety jsem půjčila známé a už jsem je neviděla, ale jak si dobře vzpomínám,
znova bych se do četby pustila jen těžko...)
Jinak souhlas s Marwinem :) - když něčemu nerozumím tak masívně, je to depresívní..
Text příspěvku byl upraven 17.08.12 v 15:58
Zápisník jedné lásky - Nicholas Sparks...brečela jsem u ní tak, že to probudilo až naši starou paní němčinářku, která pospávala za katedrou:)) A filmové zpracování se jim taky moc povedlo...
Vložit příspěvek