Albert Schweitzer

Kdyby nebyl protestant, určitě by už dávno byl svatořečen. Vždyť zatímco třeba v životě svaté Terezy z Kalkaty se našlo dost sporných momentů, u Alberta Schweitzera tomu tak není. Jeho celoživotní humanitární úsilí bylo oceněno "alespoň" Nobelovou cenou za mír. Přesně na něj přitom sedí označení "génius lidskosti", které mu přiřkl Winston Churchill. Vynikal v teologii, etice, muzikologii, medicíně a hře na varhany i jako pedagog, spisovatel či misionář. Ještě v Evropě publikoval texty odsuzující býčí zápasy a sokolnictví. V Africe dával pozor, aby při jeho práci nepřišlo k újmě žádné zvíře. Jeho osobnost v rámci cyklu "Velká výročí 2025" představuje časopis Květy (04/25).

Humanitní maják uprostřed Afriky
Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje. To říkal lékař, misionář a zakladatel moderní humanitární pomoci Albert Schweitzer, od jehož narození uplynulo již 150 let - narodil se 14. ledna 1875 v Alsasku. Tento nositelem Nobelovy ceny míru měl první operační sál v kurníku. Běžně léčil lepru, malárii, spavou nemoc, úplavici i svrab. Začátky jeho nemocnice v gabonském Lambaréné (dnešním Gabonu) byly krušné - financoval ji jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů. Přivezl si s sebou i speciálně upravené piano s varhanovými pedály.
Schweitzer byl velkým ochráncem zvířat a kromě lidí léčil i zvířata a staral se o ně. Jeho myšlenka úcty k životu vycházela z přesvědčení, že všechny formy života jsou si rovny: je třeba mít odpovědnost ke všemu živému, včetně rostlinstva, život v žádných svých projevech nesmí být potlačován a ničen.
Aktivně se zapojil do boje proti atomovým zbraním, vydal knihu Mír nebo atomová válka. V roce 1958 byl jedním z nejvýznamnějších signatářů sbírky podpisů iniciované Linusem Paulingem mezi renomovanými vědci proti jaderným testům. V roce 1952 mu byla udělena Nobelova cena za mír. Peníze, které obdržel za Nobelovu cenu míru, vynaložil na vybudování vesničky pro 300 obětí lepry.
Získal řadu dalších ocenění, byl čestným doktorem 10 evropských univerzit, držitelem vyznamenání od představitelů Francie, Švédska i Anglie. Některé jeho názory a činy však vyvolávaly také kritiku, ať už to byly jeho postoje k jaderným zbraním, odsouzení násilných kolonizačních metod v Africe nebo výklad Nového zákona.
Byl aktivní až do vysokého věku. V Africe prožil více než padesát let. Zemřel v devadesáti letech po krátké nemoci a je pohřben i se svou manželkou, dcerou a blízkými spolupracovníky v zahradě svého domu vedle nemocnice.

Rozhodně stojí za to, poslechnout si O rozsvěcování světla v nás v rozhlase. "jako bychom všichni duševně žili z toho, co nám dali lidé ve významných chvílích našeho života"
"Proto má každý s hlubokou vděčností vzpomínati těch, kteří v něm rozsvěceli světla"
"Tak také nikdo z nás neví, jak působí a co lidem dává, je nám to tajno a zůstane nám skryto"
"Jen ten, kdo má úctu před vniterní bytostí jiných, může jim skutečně něčím býti"
"Jediné, oč jde, je, abychom zápasili o to, aby v nás bylo světlo. Toto poctivé zápasení druhý vyciťuje. A kde v člověku světlo je, tam také z něho vyzařuje"
Vtipné historky ze školy střídají podnětné úvahy o světle a téma vděčnosti. Osvěžující interpretace, která možná rozsvítí pár světel.