Alice Sheldon

Alice Sheldonová, závěr eseje Odcházení pokojně: „V době, kdy je vám šedesát (myslím), je mozek místem neuvěřitelných rezonancí. Je naplněn životem, vzpomínkami, postupy, vzorci, napůl zachycenými analogiemi na myriádách rozličných úrovní... Jedním z důvodů, proč staří lidé odpovídají pomalu, je ten, že každé slovo a narážka probouzejí tisíce odkazů.

Co kdybyste to dokázali osvobodit, otevřít to? Hodit vlastní já a postavení za hlavu, nechat všechno plavat a nasát vůni větru, otevřít své pohasínající smysly tomu, co je tam venku a co roste. Nechat své rezonance splynout a hrát si a vrátit je proměněné... a v té chvíli by vám vyprávěly jiné věci. Možná byste dokázali najít způsob, jak růst a jak se uvnitř proměnit... i když váš vnějšek říká: ,Cože? Co jsi říkal?' a z úst vám páchne.

Ale na to, abyste to dokázali udělat, se musíte připravit pěkných pár let předem. Připravit se, že všechno necháte být a přestěhujete se až do nejposlednější komnaty v té nejvyšší věži s nejsilnějšími zdmi, odkud vede ven jediné okno. Zabalit si na svou poslední kouzelnou výpravu, sbalit si mozek a připravit jej. Nebát se žádné pravdy. Naložit se jako říční parník na poslední velký závod, když vyrazíte po proudu a házíte pod kotel všechno — nábytek, obložení kajut, paluby až k čáře ponoru — a myslíte jen na oheň, který vás pohání někam, kde jste ještě v životě nebyli. Možná... nějak... by to člověk dokázal.“