Edith Piaf

Charles Aznavour vzpomíná, že v den jejího pohřbu se poprvé od druhé světové války úplně zastavila pařížská doprava.

Dočetl jsem se v Guardianu v článku Stuarta Jeffriese: „Edith Piaf a Jean Cocteau zemřeli ve stejný den. Cocteau, rytířský do posledního dechu, naslouchal přáním dam. „Ah, la Piaf est morte," řekl ráno 11. října 1963. „Je peux mourir aussi." („Ach, Piaf zemřela. I já mohu umřít.") Velmi brzy na to sám zemřel na srdeční záchvat. Tak aspoň praví legenda. Ale v těchto věcech jsou legendy tím nejdůležitějším, zatímco to, co se skutečně přihodilo, se týká pouze lidí, kteří nemají představivost, nebo duši. Tuto myšlenku si nepochybně uvědomoval také druhý manžel Edith Piaf, herec Théo Sarapo, když kladl její mrtvé tělo do auta a mířil do Paříže, krátce poté, co Edith zemřela na rakovinu na Côte ďAzur. Musel závodit s časem, aby to vypadlo tak, že velká francouzská zpěvačka zemřela ve svém pařížském bytě – protože tak to od ní očekávali fanoušci a obdivovatelé: nevěrná člověku, ale vždy věrná Paříži.“ (v překladu přítele a úžasného člověka, J. E. Friče, najděte si ho zde na Databázi)