Diskuze (2)
Přidat příspěvek
Jan Noha je básník, který je některými lidmi u nás mylně vnímán za prorežimního autora vlastně jen kvůli jeho jedné, dříve často v televizi recitované básni: "Byl únor v Čechách" - ta je ovšem - ironií osudu - vlastně lyrickou básní. Není zdaleka tak bojovná jako básně některých vážených autorů, v jejichž verších se to soudruhy (Staliny apod.) jenom hemžilo. Takový Jan Noha nebyl. Málokdo ví, že tento člověk byl ještě před II. Světovou válkou vyhozen z Komunistické strany a označen za Trockistu, když pravdivě informoval o situaci v tehdejším Sovětském svazu. Později, po II. Světové válce, ho vzali zpět, protože potřebovali jeho zkušenosti typografa ve Státní tiskárně, kde byl opravdu dobrým ředitelem. Potom, až do začátku 60. let statečně podporoval své kolegy, kteří nemohli oficiálně vydávat své knihy, pomáhal je vydávat v SNDK pod pseudonymy, a za to byl zbaven postu ředitele tohoto Státního nakladatelství dětské knihy (později ALBATROS) a pronásledován Státní bezpečností. Byl zklamán vývojem režimu a to ho zlomilo, nedožil se ani Pražského jara. Na sklonku života psal výhradně intimní lyriku a básně s duchovním přesahem. A co se týče "dělnického básníka" - v útlém mládí jim opravdu byl, možná jako jeden z mála autentický a samouk, který se nikdy nepřetvařoval. Tento skromný člověk pracoval rukama, ale znal filosofická díla a díla světové literatury jako málokdo. Byl velmi vzdělaný a jeho básně pro děti jsou nadčasové. Ostatně i sama báseň Člověk - člověku - nikdy neměla s politikou nic společného. Lehce je soudit někoho, koho jste neznali. Já ano. Takže mohu s klidným svědomím napsat, že Jan Noha byl dobrý člověk a velmi talentovaný básník. Známé jsou i jeho krásné lyrické básně věnované Jižním Čechám, doprovázené fotografiemi významné české fotografky Marie Šechtlové z Tábora. Oba vydali ještě jednu knihu fotografií a básní s názvem: Všechny oči. Dosud žijí pamětníci, kteří vzpomínají na Jana Nohu jako charismatického recitátora svých veršů a také žijí znalci jeho života a díla, například PhDr. Erich Renner. V Benešově u Prahy, kde mají i ulici Jana Nohy, vyšla roku 2008 ke 100. výročí narození básníka sbírka veršů: Zapomenuté básně Jana Nohy, v níž jsou mimo jiné i autentické dobové snímky poskytnuté Památníkem národního písemnictví.
Verše Jana Nohy, na slavnostním večeru u příležitosti 100. výročí narození básníka, četla v Benešově u Prahy, herečka GABRIELA VRÁNOVÁ, zde je filmový záznam:
https://www.youtube.com/watch?v=_DbUIdzKS4Y
Jan Noha knihy
| 1938 |
 Dvanáct májů |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 1954 |  Domove líbezný |
| 1982 | Člověk člověku |
| 1950 |  SSSR v československé poesii |
| 1981 | Každý má někoho |
| 1958 | Básnický almanach 1957 |
| 2008 | Zapomenuté básně Jana Nohy |
| 1961 |  Pohlednice |
| 1972 | Okénko do nebe |
Žánry autora
Literatura česká Literatura slovenská Poezie Obrazové publikace Pragensia Příroda, zvířata
Štítky z knih
Praha leporela ročenky epigramy bibliofilie, bibliofilství, knihomilství pražské památky leporela Albatros leporela Mladé letá leporela SNDK poezie pro děti
Noha je 2x v oblíbených.
Škoda, že je Jan Noha dnes už málo známý. Pamatuju si, že kdykoliv jsem od něj něco četla nebo slyšela, třeba i jen nějaký útržek, vždycky se mi to líbilo. S potěšením jsem našla pěkný dokument na internetu (http://www.alenamrazova.com/dokumenty/basne.pdf), kde je kratičký životopis, fotografie a básně - a tak doporučuji. A na ochutnání přidávám pár úryvků:
"... Slunce chodí spát do peřin. Nevěřím. Věřím. Nevěřím... Král v pohádce spí na trùně. Písnička spinká na struně. Den spává v noci a noc ve dne. Dopoledne spí odpoledne. Večer spí ráno, ale ráno má neustále odestláno. Čas často usne v hodinách a je mu v nich jak v peřinách, zastaví je a netiká. Natáhneme mu budíka. Nevěříš? Věříš? Nevěříš?Jen to mi řekni, kde ty spíš? Spíš na vodě? Spíš málo?A co se ti dnes zdálo?"
"Slunce, slunce malovalo. Stíny tuší, světla zlatem a ty svěží jarní deště loužemi a blátem. Slunce, slunce malovalo. A když večer zapadlo, každý obraz proměnil se v černé noční zrcadlo."
"Vyptáváš se mě, jak jsem žil. Co říci? Med ticha stáčíš do sklenic. Jakýsi vítr vane z žil a svíci tiskne na chladná ústa okenic.
Na chodce mává, kteří kolem projdou, ach, známá řeko krokù pod okny, kéž aspoň k sobě všichni jednou dojdou se svými dny a sny.
Má odpověď je, jakoby teď zhasly ony svíce, a řeka krokù plyne, uplývá, chceš vědět, kde se beránci mí pásli a proč jim pastva jako luna ubývá...
... Už neptej se, med ticha zhořkl by ti, já žil jsem k obrazu, jenž nebyl vytvořen, teď přes mou tvář se žene vlnobití, pod ním ten obraz je hluboko ponořen."