Jan Soukup

Vědec se srdcem divocha
Před sedmi lety mi přišla na stůl obálka z Kanady. Rukopis článku uvnitř naznačoval, že autor bude nejspíš drsný chlapík, co se umí skvěle ohánět sekerou, ulovit divokého zajíce a nemýt se třeba týden. Na závěr, úplně dole a malým písmem, však bylo za podpisem připojeno několik doktorských titulů pod hlavičkou Centrum subatomického výzkumu univerzity v Albertě. To vše dohromady naznačovalo, že tenhle člověk nebude jen tak nějaký „dobrodruh“. Když jsme se setkali osobně, abych s ním udělala rozhovor pro outdoorový časopis, doslova mě přikoval k židli. Moje představa živlu, který s vášní proniká do přírody, tak nějak nepasovala na reálie uvážlivého, vědecky racionálního až zdrženlivého projevu. Místo obhroublého zálesáka seděl proti mně urostlý, dobře oblečený muž kolem šedesátky, jehož mluva, slovník i gesta ho předurčovaly k členství v klubu anglických džentlmenů.
Zatímco jiní muži jeho věku myslí na klid a bezpečí, on se vydává na týdny do divočiny. Do opravdové, odlehlé pustiny, kde ještě panují zákony přírody. Zákony, které nelze obejít, podplatit ani uprosit. A on je cítí jako přirozenou výzvu. Potřebuje se vracet ke kořenům, setkat se se sobě podobnými – zvířaty, živly, křovinami… Je to dobrodruh a dobrý druh.
Dobrodruzi v dobrém slova smyslu jsou „ohroženým druhem“. Ne proto, že by mezi lidmi ubývalo odvahy, zvědavosti, touhy či radosti. Jde spíše o to, že se jim nedostává smyslu vidět, vnímat a sám sebe chápat „dobře“.
Dobrý druh Jan Soukup, jeho žena a mnohá z postav této knihy však pro mě představují ryzí základ všeho dobrodružného. Tato kniha nemá nic společného s četbou pro chlapce současné brakové literatury, která prezentuje dobrodružství v simulované podobě. Sedm ohňů k Nahanni je se svými sedmi příběhy dobrodružstvím v jeho nefalšovaném významu.

Dana Jakoubková, šéfredaktorka časopisu OutdoorGuide