Marc Bloch

Marc Bloch byl historik pozoruhodně širokého rozhledu – původním zaměřením sice medievalista, ale schopný psát o čemkoliv od karolinské renesance přes Francouzskou revoluci po „podivnou porážku“ Francie v roce 1940; nebo kvalifikovaně promluvit jak o dějinách mentalit, tak hospodářství. A navíc ještě posuzovat pozici historiografie ve schématu všech věd. (Však také říká: „V očích kohokoli, kdo není úplný hlupák, jsou všechny vědy zajímavé.“) To je intelektuální universalismus nesmírně vzácný a dnes stále vzácnější.

Tím zdaleka nekončí výčet věcí, které mi něm imponují. Dál je to třeba ještě jeho schopnost psát v krásných a snadno zapamatovatelných aforismech („Křesťanství je náboženství historiků.“). Ochota rozumět místo toho, aby soudil, povýšená v jeho „Obraně historie“ na výsostnou zásadu práce každého historika. Nebo značně originální (neříkám, že vždycky přijatelný) náhled na dějiny, vedoucí k založení samostatné historiografické školy, která nakonec ovládla západní katedry: Annales.

Mám zato, že ve 20. století příliš dobrých historiků nežilo, ale Marc Bloch je jeden z mála, kteří si svoji slávu a vliv zaslouží. Je opravdu škoda, že padl ve válce, takže svoje bádání a literární dílo nemohl dokončit. A znovu se ukazuje, že (přinejmenším humanitní) vědci jsou nenahraditelní jiným individuem úplně stejně jako umělci. Blochovu „Obranu“ už nikdy nikdo nedopíše.