Marika Mikušová

Trénink na letušku u arabských aerolinek byl peklo. Občas jsme plakali na toaletách, říká bývalá letuška Marika Mikušová
Být letuškou je sen nejedné malé holčičky. Je to ale opravdu snové zaměstnání? Jak dlouho se dá ve službách leteckých společností vydržet? A co bývá důvodem odchodu? Vystřízlivění, věk, stereotyp, nebo stres?
„Odejít jsem chtěla už po prvním roce. Stres a nedostatek spánku mě ničily. Touha létat ale byla větší,“ přiznává bývalá letuška Marika Mikušová, která nakonec u dubajských Emirates zůstala pět let. O svých zážitcích nyní píše již třetí knihu.
K práci letušky se Marika Mikušová dostala až napodruhé. Poprvé u konkurzu šlápla vedle tím, že zvolila nevhodné oblečení. „Vzala jsem si na sebe společenské kalhoty a tmavou blůzu a neměla jsem podpatky. Oproti tomu ženy, které už byly na pohovoru po osmé, nebo dokonce po patnácté, vypadaly jako typické letušky. Měly načesané vlasy do drdolu, červenou rtěnku, pouzdrové sukně, blůzy, podpatky a věděly přesně, co chtějí,“ vzpomíná po letech na začátek kariéry.
K arabským aerolinkám nastoupila, když jí bylo 26 let. Než však mohla začít létat, musela absolvovat velmi náročný trénink, který ona sama označuje za peklo. „První část tréninku, která je hodně technická, je nejtěžší. Aerolinky to vědí, proto to dají hned na začátek, aby mohly slabší účastnice a účastníky vyhodit. Někteří to vzdali i sami. V tu dobu se u mě objevily problémy se spánkem a byla jsem poslána ke spánkovému specialistovi. Výjimkou ale nebylo ani to, že jsme z nahromaděného stresu plakali na toaletách,“ vypráví.
Součástí výcviku bylo i poskytnutí první pomoci, protože na palubě letadla se může odehrát cokoli. „Dekompresi hrudníku jsem naštěstí nikdy za svoji kariéru dělat nemusela. Průjmy a zvracení jsem ale řešila velmi často. Dobře znám i panickou ataku či anafylaktický šok. Na všechno jsme měli na palubě léky a pomůcky. Dokonce i vak na mrtvé tělo...“
Blízká setkání, ČR Dvojka, 4. září 2024