Michal Štěpánek

První, co jsem od Michala Štěpánka znala, byly přírodní verše, plné okouzlení (třeba: „ … Voda je ještě studená / skočit do nebe / z toho krásného / jemuž se říká slovy strom…“, str. 77 ve sbírce S/VÍ/TÁNÍ), pokory („… a zas vane to sladké nevyslovitelno / a vzduch se dotýká jemně všeho“, str. 59), klidu („… A třeba jen jít / a kamkoliv jít / je jít domů“, str. 72) a zároveň úsměvné („… pavouček nestudoval matematiku / ani geometrii ani architekturu / tu překrásnou duhovanou mandalu / si udělal jen tak z prdele / aby měl co do huby…“, str. 64).

Později jsem si s tou samou radostí přečetla i básně o lidech, vzpomínkové, meditativní, filozoficky laděné. A také několik prozaických textů. Vždycky jsem se setkala s hloubkou, osobitostí, upřímností, opravdovostí, lehkostí... To už je tak nějak deset let.

Stejně dlouhou dobu se známe i osobně - z Michalova festivalu pro Tibet, z knihovny i z náhodných setkání. Těším se, až vyjde Michalova nová knížka „Nad večerní černí“, vytvořená spolu s Nikolou Logosovou a Zuzanou Lednickou.