Oldřich Mikulášek

Nedoceněný básník stojící většinu života i tvorby (nevědouce, že ku své škodě) ve stínu přítele z největších - Jana Skácela.

iDnes, 31.5.2020
Silný básník, který sotva chodil. Mikulášek psal bouřlivě a rozervaně.
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/oldrich-mikulasek-basnik-vyroci-rozervane-verse.A200526_549563_brno-zpravy_krut

Do prvního ročníku na knihkupecké škole jsem nastoupila jako vykulená holka z malého města. Moc jsem toho neznala. Měla jsem jen lásku ke knihám a z básníků jsem milovala Jaroslava Seiferta.
Oldřich Mikulášek - pro toho mne nadchla moje třídní profesorka. To nadšení do dnešních dní nevyprchalo. I když se pak přidávali další a další básníci a spisovatelé, pořád jsou pro mne jedničkou a největší můj obdiv mají Oldřich Mikulášek a Jaroslav Seifert.

Vlastimil Maršíček, Nezval, Seifert a ti druzí...: „Jednou se [na Svazu čs. spisovatelů] jednalo, jak nazvat nový svazový měsíčník, který měl zaujmout místo po Novém životě, který se už vyžil a nepřicházel s ničím, čím by čtenáře překvapil. Návrhy padaly nejrozmanitější. Marie Majerová doporučovala Kmen, což podpořil František Branislav, který hned vzletně vykreslil jablůňku s korunou plnou zlatých plodů. „Co když ten kmen bude bez koruny?" oponoval Jiří Marek — a řeč se vedla dál, až do ní vstoupila slovenská básnířka Krista Bendová: podle ní by měl ten název vyjadřovat charakter časopisu, dnes, v době všelijakých „škodlivých zápaďáckých vlivů", ideologicky zcela jednoznačně. „Nic takového mě teď zrovna sice nenapadá," uvažovala, „ale mělo by to být něco jako třeba Rudá záře..." Vtom do jejího horlení vpadl Mikulášek, dosud netečný, jako by nic neposlouchal: „A nestačilo by, drahá súdružka," spustil česko-slovensky, „keby sa ten časopis jmenoval iba Nad Kladnom?" Ideologicky pevný titul padl pod stůl za veselí všech přítomných — ale nakonec přece jen z toho ohně v něm něco zůstalo: Plamen.

Tvorba pana Mikuláška se ke mně dostala díky babičce, k níž chodí někdo z rodiny pana Mikuláška jednou ročně na prohlídky (přesněji si nevzpomínám). Knihu Vinohrad jsem dostala asi ve dvanácti letech, založila ji a našla asi před rokem a půl. Babička ale nikdy nezapomněla, že mi ji dala, takže když jsem se nedávno se zaujetím rozmluvila o svých pocitech a co vše ve mně tato tvorba vyvolala, jenom se na mě usmála, jako by mi říkala: "Já věděla, že dřív nebo později k tomu dospěješ." Asi nikdy jsem babičce nebyla vděčnější, dalo by se říct, že je to jakési pojítko mezi mnou, ní a dědečkem a proto vím, že právě Vinohrad bude mít v mém srdci vždycky místo.