Pelham Grenville Wodehouse

Wodehouse. Autor, který, jakkoliv velice sečtělý, psal prakticky pořád to samé, akorát postavám měnil jména. Jeho knihy nikdy nezahrnovaly potoky krve, nespoutaný sex (nebo sex vůbec) a vždy nevyhnutelně skončily šťastně.
Přesto v anglojazyčné literatuře je pokládán za mistra slova, a wordsmith, Shakespeare of 20th Century.
Psal o staré dobré Anglii, byť většinu života prožil buďto ve Francii, nebo Americe. Během druhé světové mu nabídli poslední místo v letounu RAF, odlétajícím po porážce Francie do Británie, Wodehouse ovšem odmítl, neboť by musel opustit ženu a psa. Němci jej zajali, internovali a po zjištění, o koho se jedná, jej zneužili k natočení „humoristických“ rozhlasových skečů, za což byl ve své vlasti „řádně“ zhanoben. Na jeho obranu vystoupilo několik osobností, mj. takové eso, jakým byl Eric Arthur Blair, neboli George Orwell.
Po válce se usadil v Americe, kde tvořil i navzdory pokročilému věku.
A právě jeho knihy s rádoby monotónním rejstříkem inspirovaly svým suchým a inteligentním humorem celou řadu dalších legend, jako kupříkladu Douglase Adamse, Stephena Frye, a snad i Monty Pythony.

A právě tomuto autorovi, jehož knížky mne nikdy nezklamaly (asi díky své odhadnutelnosti), ale vždy potěšily, nikdy nerozesmály k slzám, ale vždy mne donutily se po celou dobu usmívat pod vousem, jehož knížky, inteligentní a kultivovaný humor mají tu pochybnou zásluhu na tom, že spoustu jiných, modernějších humoristických knížek odložím po prvním debilním vtípku, právě tomuhle autorovi bych chtěl věnovat svůj první, sentimentální-až-běda, „autorský“ komentář, a zároveň jeden z mála mých komentářů zcela prostých sarkasmu, či ironie.

Díky, Plume!

P.S. Pro zainteresované – existuje docela dobrý film o Wodehousových peripetiích, Wodehouse in Exile.

Úžasný inteligentní humor. Krásné zápletky, omyly a ztřeštěné postavy. Jeho knihy vždy pobaví a pohladí po duši když člověku není dvakrát nejlépe.

Dělat inteligentní humor je opravdu velice obtížné. Jedním z těch, kterým se to nadmíru daří je i Pelham Grenville Wodehouse. Jeho komorník Jeeves je naprosto skvělý a nenapodobitelný. Přečetl jsem postupně spoustu knih, kde se tato postava vyskytuje a hodlám v tom dále pokračovat. Vřele všem doporučuji.

Laskavý anglický humor v nejčistší podobě. I když autor většinu života strávil mimo Anglii. Svět lordů, sluhů, anglické a americké velkoměstské smetánky, kde není nouze o potřeštěnosti, omyly, záměny, překvapení a hlavně humor.

Můj velice oblíbený autor, jeho příběhy bohatých, leč mírně natvrdlých lordů mě vždycky pohladí po duši a rozesmějí, perfektně napsané a plné slovních hříček... a když jsou k tomu úžasně ilustrované panem Bornem, nemá to prostě chybu - antidepresivum par excellence!

P. G. Wodehouse prožil většinu svého života mimo Anglii, kterou zvěčnil ve svém rozsáhlém díle neodolatelným způsobem, jako zemi obývanou pošetilými mladíky a senilními lordy, výstředními tetami a nemajetnými synovci, komorníky, podvodníky a zahradníky, nemluvě o rozvaděných snoubencích, kterým posléze přece jenom vyzvánějí svatební zvony. Před válkou žil Wodehouse pohodlně ve Francii, kde zůstal i po německém vpádu, takže byl jako nepřítel internován v Horním Slezsku. Po válce se odstěhoval do Spojených států, kde už to dobře znal ze svého občasného působení v Hollywoodu a na newyorském divadle. Americká zkušenost se často odráží v jeho díle, ale pokud víme -- snad je to tím, že měl špatné mínění o francouzských byrokratech -- o mořských lázních v Bretani a Pikardii, které mu po léta byly domovem, napsal jen jednu humoresku s českým názvem Zmizet po francouzsku. V humorném příběhu se setkáme se záměnou dvou amerických sester, které se rozhodly hledat štěstí ve společnosti evropských boháčů, s panovačnou a zákeřnou tetou a s policajtem, který dostal zasloužený výprask, a ovšem i s excentrickým nemajetným starým šlechticem, který ovšem není lord, nýbrž pravý francouzský markýz a kromě toho i bývalý manžel zákeřné tety. Šťastní snoubenci nakonec zmizí po „francouzsku“, čímž vznikne happyend, stejně nevyhnutelný jako ve všech Wodehousových románech.

Ne že bych se při čtení Wodehouse vždycky válela smíchy (i když to někdy taky), ale určitě vždycky se směju tak nějak... uvnitř :) Jeho knihy mám ráda především pro svět, který v nich vytvořil a ve kterým je mi vždycky dobře. Ten svět, ve kterém se jezdí na venkovská sídla, pije se čaj o páté, chodí se do klubů a největší starostí je to, jak dostat peníze z bohatého strýčka.

Jsem rád, že se pan Woodehouse dožil vysokého věku, a mohl tudíž napsat hromadu knih. Mám ho rád, těší mě jeho humor. Zdá se mi, že se nejlépe čte za dlouhých letních večerů. Jeeves se stal zřejmě vzorem pro Jirotkova Saturnina

Přesto, že není anglický humor přímo šálek mého čaje, musím podotknout, že mě autor doslova unesl již v poměrně útlém věku.