Robert Musil

Musilovo psaní je jako číst nějaký složitý matematický vzorec a vyžaduje koncentraci a trpělivého a zkušeného čtenáře. U Muže bez vlastností jsem se nikdy nedostal za stranu sto, ale vždy jsem měl pocit, že mi něco uniká, něco literárně velkého a zásadního. Možná ano, ale osobně mám rád příběh a postavy které nejsou až tak odosobněné a způsob psaní, který není tak tvrdohlavě těžkopádný - to je ale můj pocit a chápu ty vesměs pozitivní komentáře jiných uživatelů. Jazykově brilantní - to jistě; myšlenkově hluboké - ano, přinejmenším jako Macocha.

Nicméně za sebe mohu konstatovat, že jediná věc od Musila, která se mi líbila, a k níž jsem se i vrátil, je povídka Portugalka. Ta těžká atmosféra sídla kdesi na ostrohu nad hučící řekou. Ta stísněná a šerosvitná, barokní nálada a postava veskrze jako nějaký arcehtyp trudomyslnosti a rodového řádu. Jakoby tu Musil popsal samotnou esenci němectví nebo spíš rakušáctví, a zároveň se to dobře čte a není to plné sáhodlouhých filosofických úvah, šustících jak starý papír. Mistrná povídka, v níž se zrcadlí pozdější tvorba sebezpytných rakouských spisovatelů, jako například Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho. I přes to, že Musila nemusím, uznávám, že vliv jeho tvorby na moderní německou a rakouskou literaturu byl a je zásadní.

Tento komentář je také u Povídek - Pozůstalost za života.