Sherwood Anderson

Pokud bych měl jmenovat největší americké povídkáře 20. století, tak by mezi nimi určitě byli Hemingway, Saroyan, Bradbury, snad London, a také Sherwood. To co na jeho díle je tak okouzlující je jeho lidskost a vykreslení psychologie postav. Hrdinové jeho povídek, jsou na vyjímky, většinou zoufalci, lidé potácející se ve světě, který běží okolo nich a oni nemají jak ho zastavit, jak se vsáknout do proudu a žít, jak by podle nich žít měli. Ztracenci, prohravší už dávno veškeré sázky. Osamělí, odsouzení k dlouhému čekání na smrt - obyčejní lidé.
Zní to možná příliš drsně a tvrdě, ale takové Sherwoodovi povídky nejsou. Je cítit, že měl ty lidi rád, že s nimi soucítil a snažil se je pochopit, vniknout pod jejich skořápku a dotknout se jejich bolesti, aby ji mohl popsat. Tématem, jsou mu ty zdánlivě nejvšednější věci, které ale ovlivňují naše životy napořád. Třeba povídka, kde se stárnoucí můž ptá Boha, proč musí zbytek života tak trpět, za to se že jednou v mládí vyspal se ženou. Proč za tak krátky okamžik nese břímě po zbytek svých dní.
Anebo v dojemné povídce o podstatě smrti, kde vystupuje nemocný chlapec čekající na smrt a jeho otec, který ač fyzicky živý již dávno duševně zemřel. Tak jako se to stává lidem, kteří vládnou. Takové příběhy se vryjí do srdce. Ale působí krásnou bolest...