Hlava XXII diskuze

Soudě dle zdejšího hodnocení bude možná můj komentář poněkud heretický, nicméně nepíšu jej proto, abych mermomocí dokázal, jaký jsem rebel a heretik.

Tedy, knihu jsem si zakoupil právě na základě zdejšího hodnocení. Vydání v barevném maskovacím schématu od Plusu je opravdu pěkné (i na omak), a tak jsem se těšil, že si konečně přečtu to, co inspirovalo jednu z mých oblíbených knih- Jak jsem vyhrál válku od Patricka Ryana.
A já se opravdu snažil. Četl jsem, masakroval jsem stránku za stránkou, ale asi po 160. jsem to vzdal. Díky tomu, jak to bylo napsáno (skákalo se VELMI libovolně a pořád mezi postavami a událostmi), jsem si během čtení připadal jako lyžař na ZOH, kterému před počátkem slalomu zarazili do zadku raketu: branky jsem sice trefoval, ale ve velmi zmateném pořadí.
Přitom exotické narativy mi nečiní problém- třeba Na Větrné hůrce byl někdy použit matrjoškovitý, nicméně pouze v místech, kde to mělo smysl. Tady mi to připadalo opravdu nahodilé...

Dalším faktorem, který mi vadil, byly postavy. Asi chápu, že se autor snažil do knihy vtěsnat velké množství diametrálně odlišných charakterů, aby na jejích akcích a interakcích zdůraznil blbost válečné mašinérie, ale eskadra, obsazená takovým množstvím idiotů a bláznů, by v reálu snad ani nemohla být prohlášena za operační (ano, chápu, kniha je kniha, přesto ale absurdní humor lépe vyniká v realitě věrnějších situacích). Tady má navrch zmíněná Jak jsem vyhrál válku, kde je reálně idiotem a bláznem jen důstojná hlavní postava, její podřízení se pak snaží přežít jak její vylomeniny, tak střet s reálným nepřítelem.
A takový Yossarian se mi fakt nelíbil...

Negativně bych hodnotil i to, že autor prakticky dává na piedestal nezodpovědnost a také sobeckost. Načetl jsem si nějaké memoáry z té doby, a v každém je zdůrazněna role soudržnosti, kdy jeden může zachránit druhého, ale třeba i třetího, čtvrtého, pátého, etc. Narážím třeba na Bratrstvo neohrožených, kde je nepateticky a celkem surově ukázána potřeba spolupráce (a pozor, není to lampasácké čtení). Nebo na Clostermannův Velký cirkus, kde do mrtě unavení piloti musí útočit na tvrdě bráněná letiště, aby posádky těžkých bombardérů mohly žít. No a pak tu máme takového Yossariana, bombometčíka z vedoucího bombardéru, kterému se nechce letět nad bráněný cíl, a tak poškodí palubní interkom a otočí to domů. Ve vedoucích bombardérech létali ti nejlepší, aby se cíl podařilo trefit pokud možno hned napoprvé, a nemuselo se tak riskovat další nálety. A když vedoucí sbalí fidlátka, tak prostě máte smolíka, asi netrefíte a poletíte ještě. Být v Yossarianově eskadře, asi bych ho zabil...

Nechci, aby to vyznělo, že podporuji uniformované zabíjení (z dokumentů, ukazujících utrpení mladých na frontě a starých v civilu se mi dělá špatně), ale jednou tady ta válka byla, a bylo ji nutné utnout. A ačkoliv chápu, že strach ze sestřelení a smrti (zvláště nepříjemné u letců) byl velký, o to větší je můj respekt k těm, kteří jej překonali, a i díky nimž nemusím dnes třeba hajlovat.

Sečteno a podtrženo, Hlava XXII na můj vkus až příliš tlačí na pilu, aby ukázala: Hej, podívejte! Lampasáci a jejich mašinérie! To jsou kreténi! Pojďme se jim vysmát!
Pokud protiválečný román utvrdí můj respekt a úctu k těm, ze kterých si prakticky střílí, pak je něco špatně, řekl bych. Pokud tedy chcete opravdu dobrý protilampasový román, sáhněte raději po Jak jsem vyhrál válku.

Jelikož jsem to nedočetl a tudíž nemám právo hodnotit skutečně, přečtenému udělím něco mezi 2-3 pomyslnými *.
Pokud tuto knihu někdy dočtu a najdu v ní zalíbení (a třeba i nějaké další pod-smysly), rád své hodnocení upravím...