Ilustrátoři dobrodružství diskuze

07.04.2021

Značka Killingjoke napsal komentář, pod který se mohu podepsat i já – sdílím s ním nadšení z knihy Ilustrátoři dobrodružství. Tedy podepsal bych jeho komentář – s jednou výjimkou. V komentáři je totiž politování, že „takoví skvěli umělci už se moc nerodí a jejich dílka nezdobí dobrodružné knihy dál. Jak vypráví kapitola o autorech po roce 1989, pár jich je, ale z celkového pohledu jsou vymírajícím druhem.“ Zde si dovolím nesouhlasit. Myslím, že se rodí i nadále a v množství věru dostatečném (zda skoro nedostižného Zdeňka Buriana mohou nahradit, nechám teď stranou), bohužel se narodili do ne příliš vhodné doby. Mistr Burian a další skvělí ilustrátoři dobrodružné literatury se, alespoň částí svého života, trefili do doby, která jim umělecky přála: doby 1. československé republiky. Z té doby také pochází snad nejlepší ilustrace. Byla to ovšem právě doba rozkvětu „dobrodružné“ literatury: kovbojky, indiánky, romány letecké i chlapecké a další subžánry dobrodružné literatury jen kvetly. Pak byli tito umělci (a nejen oni!) zle postiženi tím, co znamenala pro umění i život vůbec, vláda komunistů. Potlačení dobrodružné (ale i jiné) literatury v zájmu socialisticko-realistického braku a Leninových spisů mělo zásadní vliv na jejich tvorbu a někdy i život. Co mohl ještě Zdeněk Burian (ale i Bimba Konečný a další) vytvořit …. Doslova kraviny typu knihy soudruha Mehmeta Shehu o albánských partyzánech jsou tragickým dokladem zmařeného času. Samozřejmě, tento komunistický zločinec (šéf tajné policie Sigurimi) jistě také nebyl „druh dobra“. Ale bohužel, ani dnešní doba, kdy rozhodně nikdo neomezuje žádný druh literatury, není potenciálním ilustrátorům dobrodružného žánru nakloněna. Změnil se totiž vkus čtenářů … a to hraje rozhodující roli. Tzv. dobrodružné knihy už příliš čtenáře, v konkurenci „thrillerů“ všeho druhu, nelákají, děti a mládež čtou Harryho Pottera (pokud čtou vůbec). A ilustrovat historky s Harry Potterem by ani pro Zdeňka Buriana nebylo asi to pravé – viz jeho ne příliš ceněné exkursy do oblasti ilustrací pohádek a bájí. A ostatně i příběhy dobrodruhů, tedy opravdových druhů dobra, příběhy o hrdinech, hájících ideály čestnosti, spravedlnosti, odporujících zlu, netáhnou – to spíše něco o nějakých kouzlech, kterými si lze pomoci k osobnímu prospěchu snadno a hned.
Takže dobrodružných knih vychází podstatně méně než ve zlatých létech 1. republiky. Občas klasika (která má ovšem právě už ilustrace od Buriana a dalších starých mistrů), novinek je pramálo. Tím více je třeba ty, kteří se o tento žánr dále pokoušejí, ocenit. Mnozí jsou totiž skutečně dobří! A není jich málo! K těm, které vyjmenovává pan Prokop ve své monumentální knize třeba dodat další: především českého Kanaďana Jana Sováka. Ne náhodou se jeho ilustrace žánrově zcela kryjí se Zdeňkem Burianem – ilustruje i „pravěk“. A třeba jím napsaná (a samozřejmě ilustrovaná) kniha Expedice badatele Věnceslava Brábka do Svrchní křídy pod Černými lesy je myslím skutečně vynikající (jaký měla obchodní úspěch nevím). Stejně tak jsou skvělé „indiánské“ ilustrace v Hulpachově knize Indiánskou stezkou.
Dobré jsou i ilustrace Lubomíra Kupčíka (Fakír z Benáres a jiné povídky) – také ostatně zdařile ilustruje „pravěk“ v knihách paleontologa Vladimíra Sochy.
Stejného autora knih o pravěku, Sochu, krásně ilustruje také Slovák Vladimír Rimbala. Že by „uměl“ i dobrodružnou literaturu dokázal ilustracemi k záhadologickému cestopisu Jaroslava Mareše Kurupira: zlověstné tajemství.
Slušný ilustrátor je i Alois Křesala. Třeba Dotyk smrti a jiné povídky od Otakara Batličky - byť zde ilustrace utrpěly ne příliš kvalitní reprodukci – nebo nově některé romány Eduarda Štorcha, dříve ilustrované Zdeňkem Burianem.
A konečně Miloslav Muškát – naposledy ilustroval Doylova Dobrodružství profesora Challengera. Je skoro zbytečné připomínat, že „umí“ zase i pravěk (viz kniha Tajemství evoluce).
Ostatně i Petr Kopl, jinak tvůrce komiksů, nakreslil velice slušné „dobrodružné“ ilustrace ke třetímu dílu trilogie, v níž se Ondřej Neff pokusil shrnout a završit dílo Julese Vernea, Tajemství pěti světadílů. To je mimochodem jedna z mála novodobých původních dobrodružných knih ...
Kapitolou sama pro sebe je Milan Fibiger. Některými autory (Ondřej Neff) byl pasován přímo za Burianova nástupce. Což o to, jeho Tarzanovský cyklus, kvaše k Sandokanovi nebo indiánské ilustrace v Zeleného Indiánské encyklopedii jsou opravdu vynikající. Ale, snad i vinou nakladatelů, velice mnohé knihy, označené jako „ilustroval Milan Fibiger“ obsahují ilustraci na deskách (nebo přebalu) a jeden, slovy jeden obrázek na frontspisu. A je „ilustrováno“. Pro čtenáře, který si knihu chce koupit kvůli anoncovaným ilustracím – podvod. Bohužel, Mistr Fibiger takto „ilustroval“ mnohé tituly.
A jsme zpět u vydavatelské politiky, dnes diktované ne nějakou komunistickou cenzurou, ale zájmem čtenářů. Všimněte si, ostatně, že na rozdíl od dřívějších údajů o knize (udával se počet vydavatelských i autorských archů, často i počet ilustrací!), se dnes často ani nedočtete, zda a kým je kniha ilustrována. Spoluautorství ilustrátora prostě často, asi jako nepotřebný údaj, z anotací (i na stránkách vydavatelů) zmizelo (ani na Databázi nejsou informace vždy spolehlivé). V době, kdy třeba filmové titulky musí obsahovat i jméno každé uklízečky ateliéru, kde se točilo … Prostě doba (zase jednou) ilustrátorům dobrodružství moc nepřeje. Ale jsou, a mnozí jsou opravdu dobří. Jen příležitost vyrůst (umělecky) na desítkách či stovkách ilustrovaných titulů (jako Burian, Miloš Novák, Wowk) dnes určitě nedostanou.