Mansfieldské panství diskuze
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11800/mansfieldske-panstvi-11800.jpg
4
753
753
Třetí román Jane Austenové nabízí spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině své lépe situované tety a strýce. Venkovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité – ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozrává v osobnost, která si i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad i ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat... Překlad Eva Kondrysová.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Mansfield Park, 1814
více info...
Diskuze o knize (24)
Přidat komentář
Jůlinka mala vo všetkom väčšie práva, veľkú izbu, vlastného koňa, chodila na plesy, kým Fanny sedela doma. Jasné, že mohla aj slobodnejšie cestovať. Ďalší faktor je, že Julia bola dcéra, Mansfield Park bol jej domov od narodenia, nemala pocit ako Fanny, že potrebuje povolenie prísť. Julia vedela, že tam bude vítaná, Fanny sa bála, že by sa mohla vnucovať, preto čakala, až ju zavolajú. Keby veľmi chcela, mohla by ísť. Stačilo napísať Mary, tá by zavolala brata a odviezli by ju. Lenže Fanny nechcela byť v ich spoločnosti, navyše sama, pre ňu by to bolo holé utrpenie. A rešpekt pred autoritou strýka, strach konať bez jeho súhlasu, ktorý jej sesternice necítili zďaleka tak silne, ju zdržiaval. A zatiaľ čo Julia nemala problém požiadať o to, čo chcela, Fanny by si takú drzosť (v jej očiach) v živote nedovolila.
A výčitiek lady Catherine sa neboj, ak nie si urodzená a bohatá, slovo by s tebou nestratila. Jedine, že by si bola jej nájomníčka, to by na tebe nezostala niť suchá.
Jen podotknu, že mi přišlo zajímavé, že kdyby měla Jane povahu jako Fanny, zřejmě by ji Reedovi doma snesli.
Tento názor nezdieľam. Fanny bola precitlivená a to vyrastala doma, s vlastnými rodičmi, obklopená mladšími súrodencami, among whom she had always been important as playfellow, instructress, and nurse. Plus mala milujúceho a ochraňujúceho brata Williama. Jane vyrastala s tetou, ktorá ju mala na krku proti svojej vôli, ktorá ju z duše nenávidela ešte v perinke (I hated it the first time I set my eyes on it), ktorá cítila výraznú nechuť k Janinej matke (nemôžem sa zbaviť dojmu, že tam hrala rolu žiarlivosť kvôli láske, ktorú jej manžel cítil voči svojej sestre a neskôr k sestrinej dcére), navyše nimi (Jane a jej matkou) pohŕdala kvôli ich chudobe, čím jasne naočkovala vlastné deti, takže si z Jane robili fackovacieho panáka, prenesene aj doslova. Neverím, že by k Fanny cítila dačo iné, i keď Fannyina poddajná povaha by zrejme neviedla k takej silnej averzii, akú si pani Reedová vypestovala kvôli Janinmu vzdoru. Ale že by poddajnosť zastavila šikanéra? Ťažko. Reedovie decká boli hnusné, na rozdiel od Bertramovcov boli kruté. Stopro by si na Fanny zgustli, samy sesternicu neznášali, už keď bola v kolíske (He would try to make my children friendly to the little beggar: the darlings could not bear it, and he was angry with them when they showed their dislike.) Fanny bola uzlík nervov, keď ako desaťročná prišla do Mansfieldu a to predtým žila v prostredí, kde jej nikto neubližoval a kde bola dôležitá. Keby s ňou od narodenia zaobchádzali ako s Jane, nenávideli ju a pohŕdali ňou, nemuseli ju by ani šikanovať (čo by tie rozmaznané bezcitné sebecké decká určite robili), a bola by uzlík nervov priam gordický.
A proto mi přišlo, že tento motiv z Mansfield Parku by mohl být pro Ch. B. pobídka, aby napsala realističtější dětskou postavu, která ale zákonitě dopadla jinak.
Čím je Jane realistickejšia než Fanny?
Jo a taky mi přišlo zajímavé to, že osud Fanny a Jane je podobný v tom, že se obě v kritických okamžicích svého života nezpronevěřily svým zásadám a ve výsledku díky tomu mohly žít život jaký chtěly, s partnerem, kterého si vybraly.
Sorry, ale zas nesúhlasím. Nevidím podobnosť, ale odlišnosť. Nespreneverili sa svojim zásadám, ale u Fanny to bolo vďaka tomu, že mala veľkú oporu vo svojej láske, pričom Jane bola v presne opačnej situácii. Jane mala vnútornú silu konať v súlade so svojimi zásadami navzdory silnému citu, ale o Fanny sama Austen píše:
for although there doubtless are such unconquerable young ladies of eighteen (or one should not read about them) as are never to be persuaded into love against their judgment by all that talent, manner, attention, and flattery can do, I have no inclination to believe Fanny one of them, or to think that with so much tenderness of disposition, and so much taste as belonged to her, she could have escaped heart-whole from the courtship (though the courtship only of a fortnight) of such a man as Crawford, in spite of there being some previous ill opinion of him to be overcome, had not her affection been engaged elsewhere.
Keby sa Edmund oženil s Mary, Fanny by si napokon Henryho vzala. Napriek všetkému, čo si o ňom myslela a čo k nemu cítila. Would he have persevered, and uprightly, Fanny must have been his reward, and a reward very voluntarily bestowed, within a reasonable period from Edmund's marrying Mary. Akonáhle by pominul dôvod k odporu – nádej na Edmundovu lásku – Fanny by sa tlaku okolia poddala a zásady by sa mohli ísť kĺzať.
Fanny, když se jí dvořil Mr Crawford, to byl prostě její hvězdný okamžik, kdy se ukázala její vnitřní síla a kdy se ukázalo, že i její poddajnost má své hranice.
Ukázala sa sila jej zamilovanosti, tá jej umožnila vzdorovať, zásady boli nápomocné, ale samy by nestačili, na to neboli dosť silné. Pre Jane nielenže boli zásady jedinou oporou, ešte mali v zamilovanosti mocného protivníka, tým viac ich sila vynikla. Suma sumárum, Fanny konala v súlade s láskou, zásady-nezásady, Jane v rozpore s láskou práve vďaka zásadám.
Ja milujem ako Charlotte, tak Jane, až na to, že od Charlotte len Jane Eyre a od Jane (takmer) všetko. Ostatné Charlottine diela vo mne vyvolávajú dojem, že ich radšej ani nemala napísať, ale nebudem to rozoberať tu, v diskusii k inej knihe od inej autorky.
(SPOILER)
Naias: cestování Julie, že si může jezdit kam chce: napsala jsem to hodně zjednodušeně, až to vyznělo jako nesmysl. Lady Catherine de Bourgh by mi dala! :-)
Myslela jsem to takto:
1) Julie si to podle všeho uměla zařídit a nebylo by pro ni (na rozdíl od Fanny) těžké sehnat si souhlas s tím, co potřebovala (až už je to někde zůstat déle, nebo někam jet). Je to vidět konkrétně na tom, jak si stále prodlužovala pobyt v Londýně.
2) Pak vážně onemocněl Tom. Fanny v té době trčela v Portsmouthu. Moc ráda by jela zpět do Mansfield Parku, aby mohla pomáhat. Ale není to možné, musí čekat, až se strýček sám ozve a ten se ne a ne ozvat. Vůbec neuvažovala, že by se chopila iniciativy a sama strýčkovi napsala. Proč? Už i to by bylo nevhodné? Ohledně Julie: v knize se doslova píše, že v té době „Tom's sisters ... might return to Mansfield when they chose; travelling could be no difficulty to them, and she could not comprehend how both could still keep away. If Mrs. Rushworth could imagine any interfering obligations, Julia was certainly able to quit London whenever she chose.“
Šlo mi tedy o svobodu cestování u Julie obecně (což si teda možná špatně vykládám a tak trošku to z textu extrapoluju, ale takto to chápu) a pak konkrétně o tento případ (nemoc Toma), kde se v knize píše zcela explicitně, že mohla přijet, kdykoli by chtěla.
Zbytek napíšu zase zítra večer.
(SPOILER)
Ohledně Charlotte Brontëové: rozumím, je to poprvé, co jsem na tohle téma narazila. Ohledně Reedových a Bertramových, psala jsem, že tam vidím zajímavé styčné body i naopak rozdíly. Je zbytečné to rozepisovat, když je to stejně tebou vyvrácené. Asi každý, kdo zná oba příběhy, si lehce domyslí, o čem jsem mluvila.
Jen podotknu, že mi přišlo zajímavé, že kdyby měla Jane povahu jako Fanny, zřejmě by ji Reedovi doma snesli. A proto mi přišlo, že tento motiv z Mansfield Parku by mohl být pro Ch. B. pobídka, aby napsala realističtější dětskou postavu, která ale zákonitě dopadla jinak.
Jo a taky mi přišlo zajímavé to, že osud Fanny a Jane je podobný v tom, že se obě v kritických okamžicích svého života nezpronevěřily svým zásadám a ve výsledku díky tomu mohly žít život jaký chtěly, s partnerem, kterého si vybraly. Sice si obě zkusily a nebylo to hned, ale nakonec to vyšlo. Nicméně (a to byl podtrhla) u obou cítíme jasně, že i kdyby to nevyšlo, že by svého rozhodnutí nikdy nelitovaly, a že by jinak jednat prostě nemohly (Jane, když jí Edward nabízel, aby se stala jeho milenkou; Fanny, když se jí dvořil Mr Crawford, to byl prostě její hvězdný okamžik, kdy se ukázala její vnitřní síla a kdy se ukázalo, že i její poddajnost má své hranice).
Jane Eyre je pro mě především kniha o vnitřní svobodě, která mi tímto přijde i po 180 letech stále aktuální (propriety jako romanticky rozervaného partnera nebo šílenou ženu v podkroví beru jen jako kulisy). Jane Eyre bude mít vždy můj obdiv, jak hlavní hrdinka, tak autorka, která se nebála napsat něco ve své době kontroverzního. Naopak u Mansfield Parku oceňuju jiný kvality než hlavní postavu. Nicméně, jak jsem psala ve svým starým komentáři, na který jsi původně před lety reagovala, mám ve svým životě takový lidi, dokonce velmi blízký, kteří jsou v mnoha ohledech hodně podobní Fanny (samozřejmě vč. toho, že přitahují nechtěnou pozornost různých tetiček Norrisových, které si na nich chladí žáhu), takže oceňuju, jak je napsaná.
Naias: Souhlas, beru zpět, s tou krutostí jsem to přehnala. Asi osobní bias...
Líbí se mi tvoje slovo "chudobnopríbuznosť " :-)
Koukám na toho David M. Shaparda, to je hodně zajímavý. A do Kindlu skoro zadarmo! Možná si aspoň P&P pořídím.
Hodila, ako hodila: Lady Bertram was soon astonished to find how very well they did even without his father, how well Edmund could supply his place in carving, talking to the steward, writing to the attorney, settling with the servants... k tomu David Shapard píše: „These are all basic tasks of the male head of the household.“ (a dodáva, že je možné, že sa sir Thomas - a teraz Edmund - stará aj o tie veci súvisiace so služobníctvom, ktoré by mala mať na starosti pani domu, ale ktoré lady Bertramová veľmi pravdepodobne zanedbáva). Ono je to vlastne dobre, lebo keby sa v neprítomnosti pána domu mala lady starať o správu panstva, pri jej neschopnosti by vyšli na psí tridsiatok.
Nevšímaví boli, určite, ale za krutých ich stále nepovažujem. Na to mi chýba dôležitý prvok, akým je zámer. Nikto z nich Fanny neubližoval naschvál (česť výnimkám, čiže tete Norrisovej). Veď necítili zvláštnu lásku ani k sebe navzájom (keď bol otec preč, dcéry dúfali, že sa tak skoro nevráti, ani manželke nechýbal), tak sa nemožno čudovať, že boli ľahostajní k Fanny. Navyše Fanny bola veľmi citlivá, oni nie (okrem Edmunda), niet divu, že si neuvedomovali, že ich správanie ju zraňuje. Verím, že aj keby si uvedomili, kašlali by na to, ale ako ich poznám, vôbec im to nenapadlo.
Autorka neustále celou knihu připomíná, že Bertramovi přijali do svého domova živého cítícího člověka, ne nějakou hračku a strefuje se do toho, že si to většina z nich neuvědomovala/nepřipouštěla.
S tým súhlasím, necitliví áno, ale krutí nie. Ostatne, v tej podarenej famílii bol nevšímavý a necitlivý každý ku každému, dbali len na vonkajšiu zdvorilosť.
Jo, tetička Norrisová bola tiež v podstate chudobná príbuzná, ale predsa len sebestačná, navyše vydatá (teda vdova). A vydatá žena mala vyššie spoločenské postavenie než slobodná, aj keď tá slobodná bola staršia. Tiež mala vlastný domov, takže hoci bola chudobná príbuzná, ktorá sa im zavesila na krk, či už o to stáli, či nie, nebola od nich závislá. Ale je možné, že sa vŕšila na Fanny, aby si tak kompenzovala vlastnú chudobnopríbuznosť a dodala si dôležitosti hlavne vo vlastných očiach. Každopádne to bol dáreček, aký by som určite nechcela nájsť pod stromčekom.
Celkově: opravila jsem si názor na Fanny, byla mnohem bystřejší, než jsem si ji pamatovala.
Je to zvláštne, ale ja som si tiež najprv pamätala Fanny ako nepríliš bystrú. Až keď som tú knihu čítala znovu, uvedomovala som si, že Fanny má postreh, rýchlo chápe. Ale často som si to musela aktívne pripomínať, inak som na ňu myslela ako na postavu mdlého rozumu. Neviem, čím to je, že vo mne ten dojem tak urputne pretrvával. Snáď tým, že Fanny je nudná. Nemyslím tým, že rada mlčí a číta, prípadne mlčí a pozoruje, ale že ak otvorí ústa, rozpráva len a len vážne. Zažartovala ona vôbec niekedy? Taká smrteľná vážnosť k takému mladému dievčaťu nepasuje, to sa Jane nepodarilo.
(SPOILER) Naias: ještě jsem dopřesnila svůj příspěvek o lady B. (viz níže), vzpomněla jsem si na pár dalších střípků z knihy. Zítra nejsem u internetu, na další kousky, toho, co jsi psala, budu odepisovat asi až v úterý.
(SPOILER)
Naias: Ad krutí a nevšímaví a necitelní. Ze 7 lidí z domácnosti Bertramových se o Fanny staral pravidelně Edmund, občas sir B., nikdy lady B. (pokud nešlo o její vlastní prospěch) a Tom (ten ji většinou prostě ignoroval), bohužel Maria a Julia i přes malý věkový rozdíl se s Fanny nikdy nesblížily, považovaly ji za hloupou a zacházely s ní necitelně (viz citát dál). Samozřejmě nejvíc a aktivně jí škodila teta Norrisová (mimochodem taky chudá příbuzná Bertramových). Z Fanny tak vyrostla zakomplexovaná dívka, o které se mj. tiše předpokládalo, že je hloupá. Sama o sobě si myslela že není hodná toho, aby ji měl někdo rád. Tak nevím, jestli jsem to přehnala nebo ne s tím slovním hodnocením celé té krásné rodinky.
Autorka neustále celou knihu připomíná, že Bertramovi přijali do svého domova živého cítícího člověka, ne nějakou hračku a strefuje se do toho, že si to většina z nich neuvědomovala/nepřipouštěla. To, troufám si říct, není nějaká moje interpretace, vždyť to ční doslova z každé stránky knihy. To píšu na tvůj argument, že to tak tehdy prostě chodilo, že byla chudá příbuzná, nebyli si rovni atd.
Slíbený citát o Marii a Julii, je z konce druhé kapitoly: „There was no positive ill-nature in Maria or Julia; and though Fanny was often mortified by their treatment of her, she thought too lowly of her own claims to feel injured by it.“
Naias: hezký rozbor. Ještě taky lady Catherine, to je taky matka roku! :-)
Co se týče správy panství v době nepřítomnosti sira B., vycházím přímo z textu knihy, kde se píše, že to lady B. s radostí hodila na Edmunda.
Posudzovanie ľudí podľa krásy je zmena oproti väčšine postáv posudzujúcich ľudí podľa majetku a pôvodu. Ale nebola v tom sama, sir Walter z Persuasion šiel ešte ďalej, lady Bertramová hodnotila podľa krásy ženy, sir Walter aj mužov. Nechcem tým povedať, že je to v poriadku, len že to nie je nič výnimočné. Očividne bola citovo plochá, keď nemala problém prenechať starosť o deti svojej všetečnej sestre. Ako to deti vnímali, netuším, vtedy aj tak deti veľa času trávili s guvernantkou, s rodičmi menej. A možno boli hlavne dcéry rady, že im matka všetko dovolila. Tetu mali omotanú okolo prsta, takže si mohli robiť viac-menej čo chceli. Tie dcérušky tiež mysleli hlavne na vlastné dobro, mať takú pohodlnú a na seba zameranú matku im tým pádom mohlo vyhovovať. Ale starosť o správu panstva, to nebola ženská práca, že to nechala na Edmunda je podľa mňa v poriadku. Ženská práca bola starať sa o chod domu, dozerať na služobníctvo a na výchovu detí. Keby nemala takú akčnú sestru a bohatého manžela a bola teda donútená starať sa sama, zrejme by to dopadlo ako u Priceovcov, keďže boli tie dve sestry z toho istého cesta. Bola lenivá až do extrému, sebestredná a tupá. Keď ju porovnám s pani Bennetovou, ktorá bola pochabá, sebecká, dcéram nevštepila žiadne hodnoty, len ich učila loviť ženíchov a v spoločnosti ich svojím správaním strápňovala, alebo s lady Middletonovou, ktorá bola duchaprázdna, sebecká a deti všemožne rozmaznávala a kazila, alebo s pánom Wodehousom, ktorý bol nechápavý, sebecký, všetko vidiaci len zo svojho uhla a vyžadujúci všetky možné ohľady... Fakt neviem, koho by som si vybrala. Určite nie pani Ferrarsovú, ktorá bola pokrytecká, nemilujúca a panovačná. Až sa mi natíska otázka: čo mala Austenová proti rodičom?
(SPOILER)
Děsivá lady Bertram: Austenová ji vůbec nešetří, napsala ji jako fakt hroznou ženskou dle mě. Je zmíněno, že si lidí váží hlavně podle toho, jak jsou na pohled hezcí (sama se vyšvihla díky své kráse). Austenová píše, že víc myslela na svého psíka než na svoje děti. Když sir Bertram odjel, nechala Edmunda (tehdy asi 23letého) vyřizovat všechny záležitosti, korespondenci, správu panství, protože sama z toho měla paniku, a vůbec by to nezvládla. O vzdělání svých dětí se nezajímala (to cituju). Svoje děti měla ráda, když ji s ničím neotravovaly (parafrázuju). Ani nejezdila se svými dcerami a syny dělat jim garde do společnosti, to nechala dělat tetu Norrisovou. Její chování, když Fanny měla ples, že si až pozdě vzpomněla, že Fanny by taky mohla potřebovat pomoc komorné, a pak to furt opakovala, jak měla úžasný nápad komornou Fanny poslat. Já se tomu nemůžu smát, mně to přijde děsivé a smutné. Často jsem měla chuť na ni skočit a začít ji škrtit. Její hlavní životní poslání, ráda se hezky oblékne a pak sedí celý den na pohovce a cosi šije/vyšívá. Fany nechala na popud své sestry bydlet ve studeném podkroví 8 let, než si strýček náhodně všiml, že tam Fanny má zimu. Ohledně Fannyina nového koně totéž, nebýt Edmunda, nevyřešilo by se kvůli odporu tety Norrisové nic. Nevzpomínám si, že by se vůbec někdy sestře vzepřela.
Na rozdíl od tety Norrisové ovšem ona byla matka čtyř dětí. A přitom totálně nesvéprávná osoba. To mi přišlo fakt děsivé. Jak se ohledně ní musely cítit její dcery a synové, všichni chytří a docela všímaví? A její manžel? Tam to už vůbec nechápu...
Čím je lady Bertramová desivá, to by ma vážne zaujímalo. Tento prívlastok je to posledné, čo mi pri jej opise napadá.
„Ale jako na malou desetiletou holčičku jsou na ni všichni kromě Edmunda krutí a nevšímaví a necitelní, je po ní požadováno aby byla milá a příjemná a vděčná a nikdo na ni nebere ohled.“
Zas tak čierno by som to nevidela, krutý nebol nikto, nevšímavý to hej. Ale keď sa vďaka Edmundovi spamätala a zvykla si, Maria a Julia sa s Fanny hrávali a uznali, že „Fanny was good-natured enough“. Neplytvali na ňu náklonnosťou, ale ani jej vedome neubližovali. Tete Norrisovej sir Thomas a Lady Bertramová dali voľnú ruku (deti dospelú tetu samozrejme napomínať nemohli, nech už bol ich názor akýkoľvek), sir Thomas si zjavne nebol vedomý, ako to na Fanny pôsobí, a lady Bertramová bola proste tupá od prírody, tej nedošlo nikdy nič. Na druhej strane, sir Thomas neustále finančne pomáhal malým Priceovčatám, čo Fanny nemohlo netešiť.
Ten včerajší úryvok o Jane Austen je z listu Charlotte Brontë, ktorý napísala po vydaní Jane Eyre. Neskôr napísala: "I submit to your anger, which I have now excited (for have I not questioned the perfection of your darling?); the storm may pass over me. Nevertheless, I will, when I can (I do not know when that will be, as I have no access to a circulating library), diligently peruse all Miss Austen's works, as you recommend."
Povedala by som, že predtým žiadnu austenovku nečítala, zoznámila sa s nimi, až keď sama napísala Jane Eyre, takže inšpirovať sa nemohla v žiadnom smere. Inak, ja medzi tými rodinami podobnosť nevidím, Reedovci Jane aktívne šikanovali, deti jej ubližovali fyzicky aj psychicky a jej teta k nej cítila odpor a nenávisť. Bertramovci s Fanny zaobchádzali niekedy pohŕdavo, niekedy blahosklonne, ale nešikanovali ju (ak odrátame tetu Norrisovú), občas jej prejavili aj náklonnosť (ak nerátame Edmunda, ktorý jej prejavoval náklonnosť stále). Urobili si z nej dievča pre všetko, ale to nie je nič zvláštne, keď uvážime, že šlo o chudobnú príbuznú. Tiež si nemyslím, že mať na krku chudobnú príbuznú, či už si ju tam človek zavesil sám alebo nie, je také výnimočné, že ak o tom píšu dvaja autori, pravdepodobne to druhý opísal od prvého.
"Co se týče Fannyiny rodiny, ano byli jednodušší, ale nebyli na ni záměrně hrubí ani krutí."
To neboli ani Bertramovci (zas okrem tety Norrisovej).
Julia nemohla cestovať kedykoľvek kamkoľvek, ani zdání! Musela mať: a) súhlas rodičov, b) vhodný sprievod (napr. vydatú sestru, ktorá jej robila gardedámu). Fanny mohla cestovať, ak mala a) súhlas tety a strýka, b) vhodný sprievod (napr. brata). Voľne cestovať mohli synovia, alebo aspoň hodne voľne, ale dcéry (či netere) v žiadnom prípade. Ani Mary by bez vhodného sprievodu cestovať nemohla a to si nemusela pýtať dovolenie od rodičov.
Mne sa zdá normálne uplatňovať iný meter na rodičov a iný na strýka a tetu. Tiež od rodičov čakám iný postoj ku mne než od iných príbuzných.
A v čom boli Priceovci horší než Betramovci? Otec pil a klial, čo muselo na Fanny, ktorá bola v Mansfielde vychovávaná ako kultivovaná dáma, pôsobiť hrozne. Aj ten všadeprítomný neporiadok, nulová ohľaduplnosť k druhým, dupot a krik, ktorému nebolo konca-kraja. The living in incessant noise was, to a frame and temper delicate and nervous like Fanny's, an evil which no superadded elegance or harmony could have entirely atoned for. It was the greatest misery of all. Ak je niekto citlivý na hluk, je to príšerná skúška, keď v ňom musí neustále existovať. Kto to necíti, nevie si predstaviť, ako človek túži dostať sa preč. Zvlášť keď tam Fanny nič nedržalo, ničia náklonnosť, ničí záujem, okrem Susaninho. To ticho a pokoj v Mansfielde, tá úľava!
V knize je také zajímavý příklad dvojí morálky.
Nebrala by som to ako dvojitú morálku. Edmund sa admirálovej nemorálnosti len ľahko dotkol (I do not pretend to know which was most to blame in their disagreements, though the Admiral's present conduct might incline one to the side of his wife) a Fanny sa nevyjadrila vôbec. Nepovažujem za dôvod, že ich to nepohoršilo, ale že taká téma bola pre mladú slobodnú ženu vrcholne nevhodná, Fanny proste nemohla rozoberať správanie sa nejakého muža a jeho nemanželskej sexuálnej partnerky. Čo sa týka Maryiných rečí o strýkovi, od detí či zverencov bola vyžadovaná povinná úcta voči ich rodičom či pestúnom. Navyše prevailing ideals of feminity put particular emphasis on being delicate and restrained and gentle in speech and behaviour (David M. Shapard, The Annotated Mansfield Park). Voči tomu sa Mary tými ľahkovážnymi rečami o strýkovi prehrešila. I keď je pravda, že Fanny má také pevné a prísne morálne zásady, až je tým otravná. Mary JE ľahkovážna (občas aj z dnešného pohľadu), ale Fanny ju v tomto možno súdi priprísne. No kto by sa čudoval, veď je to sokyňa.
Zajímavý! Pokud měla Brontëová takový názor na Austenovou, tak tím spíš mohla zkusit přepsat postavu Fanny na někoho mnohem uvěřitelnějšího než Fanny, na Janičku Eyrovou :-)
Naias: děkuju! Mám velkou radost, že můžeme navázat. Poslouchala jsem Mansfiel Park v orginále na Everandu, bylo to dost náročné (ale krásné), takže je možné, že mi něco uniklo. Musím někde konečně sehnat českou verzi :-)
Ale chodím, chodím. Zatiaľ som ten elaborát preletela, prečítam si ho poriadne zajtra (už sa mi chce spať), len by som podotkla, že považujem inšpiráciu dielami Austenovej pri písaní Jane Eyre za vysoko nepravdepodobnú vzhľadom na to, aký mala Charlotte názor na Jane.
"Why do you like Miss Austen so very much? I am puzzled on that point. What induced you to say that you would have rather written "Pride and Prejudice,' or 'Tom Jones,' than any of the Waverley Novels?
I had not seen 'Pride and Prejudice' till I read that sentence of yours, and then I got the book. And what did I find? An accurate, daguerreotyped portrait of a commonplace face; a carefully-fenced, highly-cultivated garden, with neat borders and delicate flowers; but no glance of a bright, vivid physiognomy, no open country, no fresh air, no blue hill, no bonny beck. I should hardly like to live with her ladies and gentlemen, in their elegant but confined houses. These observations will probably irritate you, but I shall run the risk."
The Life of Charlotte Brontë by Elizabeth Gaskell
(SPOILER)
V knize je také zajímavý příklad dvojí morálky. Mary Crawfordová se odstěhuje od svého strýčka admirál Crawforda kvůli tomu, že ten si do domu nastěhuje svou milenku. Fanny i Edmund o tom evidentně vědí, ale kdy slyší Mary jak se s Henrym o strýčkovi vyjadřují ne úplně uctivě, tak je to pohorší. Ne to že strýček vyštval Mary z domu, ale to že o se o něm mluví neuctivě. Tohle bych potřebovala vysvětlit. Co to je? Co Fanny a Edmunda k tomu vede? Čtvrté přikázání?
Pro mě je to dobrý příklad místa, kdy Austenové prostě nerozumím a cítím propast těch 200 let.
(SPOILER)
Konečně jsem se dostala k přečtení Mansfield Parku, tak se po letech vracím i k téhle debatě, zdravím Naias a doufám, že sem ještě chodí. Svůj komentář bych upravila jen v té části, kde jsem psala, že se v knize nic nedělo, protože crush, co měl Henry na Fanny a Edmund na Mery, produkoval přeci jen jakýs takýs děj, zas tak strnulé, jak jsem si to vybavovala kdysi, to nebylo. Pamatovala jsem si divadlo a pak až pobyt Fanny v Portsmouthu, teď jsem si při opětovném čtení opravdu užila ples, který pořádal sir Bertram pro Fanny a hlavně dvoření Henryho (chudinka Fanny), protože tuhle část jsem úplně vytěsnila.
Co se týče pobytu Fanny u její rodiny v Portsmouthu vs. u Bertramových v Mansfieldu, stále to na mě působí stejně. Lady Bertramová je krajně nesympatická (až děsivá), můžu citovat konkrétní pasáže, pokud bude zájem, pro mě nesympatičtější mnohem víc než postavička teta Norrisová. Sir Bertram je na Fanny hodný až poté, co se vrátí z ciziny (opět můžu uvést příklady). Ale jako na malou desetiletou holčičku jsou na ni všichni kromě Edmunda krutí a nevšímaví a necitelní, je po ní požadováno aby byla milá a příjemná a vděčná a nikdo na ni nebere ohled. A celé roky nechají tetu Norrisovou, aby ji hnusně šikanovala. Jen díky Fannyině milé povaze ji to nezlomí. Jejím oběma sestřenicím citová distanc obou rodičů i tety Norrisové ublíží paradoxně ve výsledku daleko víc. Hodně jsem přemýšlela, jestli se u Austenové inspirovala Charlotte Brontëová, když psala rodinu Reedovu (příbuzní, co se ujali Jany Eyrové). Protože vidím zajímavé podobnosti a zajímavé rozdíly v těchto dvou příbězích.
Co se týče Fannyiny rodiny, ano byli jednodušší, ale nebyli na ni záměrně hrubí ani krutí. Byli to lidi bez sebereflexe, já takových znám mraky. Její matka byla pohlcená starostmi o velkou rodinu, evidentně neschopná uřídit vlastní domácnost. Jako chápu, že od nich Fanny chtěla pryč zpět na venkov, ale v čem byli horší než Bertramovi? Strýček ji do Portsmouthu poslal za trest a podařilo se mu to. Mj. Fanny otevřeně přiznává, že tam trčí tři měsíce místo dvou, protože nemá žádnou možnost svobodně odjet, zatímco její sestřenice Julie může kdykoli cestovat, kam potřebuje. Fanny je nucena stále pociťovat svoje podřadné postavení. Ale o strýčkovi si ani tak nemyslí nic zlého. Zatímco na otce a matku uplatňuje Fanny jiný metr, aniž by si to ona (a myslím, že i autorka knihy, jindy tak všímavá) uvědomovala.
Celkově: opravila jsem si názor na Fanny, byla mnohem bystřejší, než jsem si ji pamatovala. V knize je spousta pasáží, kdy Fanny reflektuje, co bylo před ní před tím řečeno, vidíme jí tak do hlavy a je to vesměs docela zajímavé.
A mám svoji novou oblíbenou pasáž, když sir Bertram po svém návratu z ciziny vyhazuje toho divadelníka, který má už podruhé smůlu, že se mu nepodaří stejný divadelní kus dovést do zdárného konce. Tam je Austenová tak škodolibá, že jsem se musela smát nahlas :-)
Som zvedavá na výsledok. Ja to mám čerstvo v pamäti, pretože v lete som sa v tej horúčave nedokázala riadne sústrediť, tak som čítala už prečítané knihy. V 39. kapitole Fanny porovnáva obe miesta.
„Když Fanny po týdenní zkušenosti porovnávala oba domy, byla v pokušení parafrázovat známý aforismus doktora Johnsona o celibátu a manželství a konstatovat, že Mansfield možná má své nedostatky, ale Porstsmouth nenabízí žádné potěšení.“
Mansfield bol holt menšie zlo.
Nailas: díky za rozbor. Už se těším, až si to znovu přečtu. Ráda bych něco podotkla, k tomu, co píšeš (protože já jsem z rodiny sira Bertrama měla naprosto odlišný pocit, než popisuješ ty), ale budu si muset předtím osvěžit paměť.
Panovala. Strýko ju desil, hlavne v detstve, ale občas prejavil náklonnosť spôsobom, ktorý ju dojal. Keď rozkázal zapriahnuť do koča kvôli nej, keď sa na ňu pýtal po návrate z cudziny a to s nežnosťou, ktorú predtým neprejavil, keď jej nechal zakúriť vo Východnej izbe... Strýko pôsobil vo vzťahu k Fanny nepríjemne, ale to bolo spôsobené tým, že bol prísny a strohý a ako pán domu zvyknutý, že jeho slovo je zákon. (Koniec koncov, aj vlastné dcéry sa pred ním uzatvárali.) Nebolo to tým, že by na ňu nebral ohľad, nestaral sa o jej blaho. Aj keď mal svoje predstavy, čo je pre ňu najlepšie (sobáš s pánom Crawfordom), ale aspoň ju nútil len spočiatku (a zakázal pani Norrisovej, aby jej to vyčítala, čím Fanny ušetril veľa trampôt). A lady Bertramová? Tá ju mala rada, v živote jej neublížila slovom ani skutkom a neustále opakovala, že sa bez nej nezaobíde. Bola to dosť sebecká láska, lebo nebola ochotná obetovať svoje pohodlie, aby Fanny mohla ísť na výlet či na večeru, ale náklonnosť to bola a Fanny ju cítila. Pani Norrisová, to bola iná káva, tá ju neznášala a robila, čo mohla, aby jej prekazila radosť. Tú by som s potešením prehodila oknom. A Edmund? To nemusím komentovať. Tom, Maria a Julia ju viac-menej ignorovali, nekamarátili sa s ňou, ale ani jej neubližovali.
No jej vlastná matka si ju nevšímala a otec o ňu prejavoval toľko záujmu ako o nábytok. Ani bratia (s výnimkou Williama, ktorý nebol celú dobu doma) jej veľa pozornosti nevenovali. Nikto moc nebral ohľad na to, aká je krehká, ako ju z toho hluku a ruchu bolí hlava, ako jej chýba pohyb. Tam celkovo nikto na nikoho nebral ohľad, nikto nikoho nepočúval, neprejavovali si navzájom rešpekt.
V Mansfielde to tak nebolo. A starali sa tam o ňu podstatne viac, hoci prakticky za všetko vďačila Edmundovi, lady Bertramová bola príliš lenivá, než aby sa starala o kohokoľvek okrem seba, a sir Thomas prejavil starosť len občas. Ale vždy bolí viac, ak človeka zanedbávajú jeho vlastní rodičia, než strýko a teta. A to v Portsmouthe im bola rovná, zato v Mansfielde bola predsa len neurodzená príbuzná. Takže niet divu, že sa k nej podľa toho správali. V Anglicku mali ľudí pekne rozškatuľkovaných do tried, a v žiadnom prípade to nebolo len pro forma. Urodzení boli „lepší ľudia“ a boli nadradení.
Už som sa dočítala v komentároch ku knihám, že tá či tá bola snobka, lebo pozerala zvrchu na neurodzených. To ma vie vytočiť do vývrtky. Snob je človek, ktorý nekriticky obdivuje spoločnosť z vyšších kruhov a, napodobňujúc ju, snaží sa medzi ňu vopchať. Nie urodzený človek, ktorý svoju nadradenosť vnímal ako samozrejmosť, pretože ako samozrejmosť ju vtedy vnímali všetci.
Suma sumárum, keď vezmeme do úvahy, ako ju v Portsmouthe zanedbávali tí, ktorí jej mali byť najbližší, ako jej chýbala príroda, jazdenie na koni, prechádzky, a predovšetkým ticho, pokoj a náklonnosť lady Bertramovej, niet sa čo čudovať, že Mansfield nazývala domovom.
Naias: špinavé nádobí si nepamatuju, to je fakt. Ale řekni mi, copak v domácnosti strýčka a tetičky panovala lepší atmosféra? Mně přišlo hrozně odporné, jak se tam všichni k Fanny chovali.
Yalka, rado sa stalo.
K tvojmu komentáru, citujem „Ale i to svědčí jistě hodně jak o Austenové, tak o její době: nepochopitelný odmítavý postoj Fanny k životnímu stylu jejích rodičů a sourozenců, který byl nahlíženo z pohledu hlavní hrdinky skandální (přitom šlo většinou jen o formální a vnější věci, nebyli to žádní záporáci, jen byli tak trošku rozjívení). A jak se těšila zpět k tetičce! Netrpěla ona ta Fanny nakonec Stockholmským syndromem? ;-)“ by som podotkla: Trošku rozjívení?! Mráz mi behal po chrbte a byť na Fannyinom mieste, utekám do Mansfieldu aj pešo! Na to, aby človek zle znášal neustály krik a dupot, nemusí byť z Austenovej doby. A tá špina, jedlo servírované na neumytých tanieroch a s neumytými príbormi, no des. Záporáci to neboli, ale ohľaduplnosťou a vzájomnou úctou neoplývali. Ani so vzájomnou náklonnosťou to nebolo príliš ružové.
Pre prípad, že by niekoho zaujímalo, o čom je hra Prísaha milencov, o ktorej sa v knihe hovorí.
Kotzebueho hra Přísaha milenců v překladu Elizabeth Inchbald: Baron Wildenhaim svede Agátu, dívku z chudé, ale spořádané rodiny; přivede ji do jiného stavu a Agáta je nucena jejich syna Frederika vychovávat sama. Baron ji totiž pod nátlakem své rodiny opustí, aby uzavřel dynastický sňatek bez lásky, jehož jediným plodem je dcera Amélie. Z lítosti, že ztratil Agátu, rozhodne, že Amélie se provdá jedině z lásky. O Amélii se uchází hrabě Cassel, napůl zhýralec, napůl kašpar. Wildenhaim ho neodmítne, ale naopak přikáže Améliinu učiteli, knězi Anhaltovi, aby ji naučil hraběte milovat. Amélie však ve své ironické troufalosti svěří Anhaltovi, že miluje jeho. Hra začíná náhodným setkáním Frederika a Agáty, která nyní trpí nouzí a hladoví. Frederik se v zoufalé snaze matce pomoci pokusí oloupit barona, který si vyjel na lov. Otec a syn se neznají, a i když barona k mladému muži cosi záhadně přitahuje, rozhodne se pro trest smrti. Amélie odhalí povahu jejich vztahu; Frederikovi je odpuštěno; baron překoná třídní předsudky a ožení se se svou dávno ztracenou láskou Agátou; hrabě je zapuzen a Amélie a Anhalt dostávají svolení k sňatku.
(Opísané z knihy Jane Austenová od Roberta Milesa.)
Štítky knihy
láska zfilmováno anglická literatura anglický venkov romantika historické romance regentská Anglie anglické romány vyšší společenské třídy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Annotated books sú fajn, dakto si pozháňal zdroje, všetko si naštudoval, urobil z toho výťah a predložil nám na striebornej tácke. Jediné, čo musí človek urobiť, je naučiť sa anglicky. Ale stojí to za to, znalosť angličtiny umožní dostať k takým knihám (a iným veciam), ktoré v preklade nie sú a nebudú. Shapard vysvetľuje nielen ako to vtedy chodilo, ale aj zastaranú gramatiku a význam slov. Tiež objasňuje, čo tá a tá postava myslela tým a tým. Dakedy sa mi tie jeho vysvetlenia zdajú nadbytočné, dakedy s jeho názormi nesúhlasím. Na druhej strane je vždy zaujímavé pozrieť sa na knihu inou optikou, akurát je problém, že sa so Shapardom nedá diskutovať. Ešte by som chcela Annotated Jane Eyre, ale neviem na dáku zaujímavú naraziť.