Na dvou židlích diskuze

Nejzdařilejší texty napsané od září 2002 do srpna 2003 pro Lidové noviny. Za námět autorovi posloužila často politika a její čelní představitelé, ale také například manželství, rodina… Třiačtyřicet svižně napsaných fejetonů, jež zachycují lidskou rozmanitost od kojence třeba až po Milana Knížáka, tak neotřele a s humorem zrcadlí uplynulých dvanáct měsíců. Ukázka: Občas v nadsázce říkávám, že mám životní rozpolcenost v genech: rod Vieweghů, jak zjistil jeden vzdělaný jmenovec při pátrání po původu našeho spo­lečného příjmení, má totiž své kořeny v Německu, přičemž jednu větev tvořili vesničané pasoucí krávy a druhou vážení měšťané a nakladatelé. Tak přesně tuhle sedlácko-intelektuální DNA jsem zdědil, tenhle hybrid, tvrdívám lživě, neboť pravý otec mého dědečka se jmenoval Lukeš. Jenomže ono to příjmením zdaleka nekončí. Posuďte sami: Narodil jsem se v Praze, dokonce pár metrů od staroslavného Vyšehradu, ale celé dětství jsem byl nucen prožít v mrňavém středočeském městečku kdesi u Uhlířských Janovic. Dědeček z mat­činy strany byl právník, dědeček z otcovy strany horník; s jedním jsem chodil na výstavy o době rudolfínské, s druhým na fotbal a na ryby do Řevnic. Babička Líba byla učitelka, babička Věra kožešnice; ta první na mě mluvila německy a francouzsky a po večerech hrála na klavír, druhá na mě až do mých patnácti šišlala (česky) a večer se dívala na Televarieté. Už chápete? Tohle mi skutečně zůstalo, na těchto dvou židlích sedím dodnes. Ani ryba, ani rak. Ani vzdělanec, ani sedlák. Kočkopes. Klasicky rozdvojená osobnost jako ve známých hororech: přes den diskutuji o postmodernismu a zasedám v uměleckých radách — a večer doma zatáhnu závěsy, vycením tesáky a směju se nahlas americkým komediím. Píšu parodie na Danielu Steelovou — a hned nato románky pro ženy. Jezdím přednášet na zahraniční literární konference, ale za manželku mám zdravotní sestru. Na vesnicích jsem tradičně neoblíbený pražský intelektuál, zatímco na večírcích pražských intelektuálů hraji roli blbce k večeři. A tak dále. Někdy si představuji, že to nad mojí kolébkou muselo probíhat zhruba následovně: „Bude žít prostým venkovským životem — trochu ospalým a intelektuálně mdlým, ale zato šťastným,“ pravila první sudička, která odjakživa sympatizovala s obézními kojenci. „Ale jen do dvaceti let,“ řekla zlověstně druhá sudička, která tlusté děti naopak přímo nesnášela. „Potom se píchne do prstu o kancelářskou sešívačku a zamiluje si Literární noviny a program ČT 2.“ Načež se obě sudičky do krve pohádaly, obě budoucnostní prognózy se nepříjemně pomíchaly — a já se v tom plácám dodnes. Příliš jednoduchý pro jedny, příliš komplikovaný pro druhé.... celý text