Obětní beránek diskuze

28.01.2016

Daphne du Maurier tentokrát balancuje na samé hraně věrohodnosti a pravděpodobnosti…

O co jde ? Dva muži - jeden Angličan, druhý Francouz, podobní si jako vejce vejci, ovšem s naprosto odlišnými povahovými rysy a životními zásadami, se setkávají náhodou na jednom provinčním vlakového nádraží a jsou ohromeni, že jsou si tak podobní, že by mohli snadno nahradit jeden druhého. John je povoláním profesor, je to klidný, vzdělaný starý mládenec a milovník Francie, Jean je impulzívní, cynický a lehkomyslný hrabě, který touží alespoň na čas uniknout ze svého života na zámku od své rodiny a být aspoň na chvíli někým jiným. A tak se stane, že po společném večeru stráveném pitím v místní putyce a posléze i hotelovém pokoji Johna, se druhý den ráno budí Angličan bez své identity - tedy přesněji řečeno bez svého oblečení, dokladů,peněz a auta a spolu s nimi je pryč I jeho včerejší francouzský přítel Jean. Protože John ovládá perfektně francouzštinu a vlastně nemá ani jinou možnost, než hrát nedobrovolně Jeanovu roli, přijímá ji tedy dočasně a jako jeho dvojník se vrací na francouzské panství, aby Jeana zastoupil a zapadl do dusivé atmosféry chátrajícího zámku mezi početné členy rodinného klanu. Zde musí rychle rozpoznat kdo je kdo, citlivě vnímat a rozpoznávat komplikované vztahy jednotlivých členů rodiny, aniž by vzbudil podezření, že není tak docela tím, za koho ho mají, což není vůbec snadné a kolikrát má již namále, že se vše provalí a on bude odhalen. Neznalý prostředí a poměrů,v nichž se najednou ocitá,dopouští se přirozeně řady chyb a omylů a zaplétá se do lží. Jakmile získává alespoň trochu půdu pod nohama, postupně odhaluje nejedno rodinné tajemství a záhadu a ve finále se pokusí i o jakousi nápravu věcí.Víc už prozrazovat nebudu, děj je plný zvratů a překvapení a o ty nechci čtenáře ani náznakem ochuzovat.. Snad jen pár doplňujících poznámek, proč knihu číst. Už jen proto, že příběh samotný je originální a velmi neobvyklý, a i když samotný je přirozeně nepravděpodobný (domyslíme-li vše do důsledků) číst ho je velmi zábavné. Autorka je zde totiž opět ve vrcholné formě a předvádí nám svou dovednost a svůj vyjímečný talent v míře vrchovaté. Co mě zaujalo a zaujme snad každého vnímavého čtenáře:
1. Charaktery postav - precizně a brilantně vykreslené spolu s psychologií jednotlivých postav, jejich nálad, pocitů, vnímání, způsobů uvažování, myšlení, včetně náhledů do jejich duší. Je pro mě téměř k neuvěření, jak žena, autorka, dokázala vykreslit, znát a bravurně popsat mužskou psychiku a způsob mužského uvažování.Tohle mi blesklo hlavou mimochodem i při čtení “Domu na pobřeží” - nechtělo se mi věřit, že tuto knihu napsala žena….
2. Dialogy - ty jsou jako vždy excelentní, jsou skutečné, přirozené, opravdové, pravděpodobné, zajímavé. Čili žádná nuda, plytkost, povrchnost nebo tlachání o ničem, kdy autor pořádně neví,co chce vlastně psát a jak,nebo to dokonce ani neumí. Nic takového. Styl psaní du Maurier je prostě podmanivý a kouzelný, její jazyk je bohatý, vytříbený a krásný.
3. Atmosféra - postupně a pečlivě budovaná, gradující a houstnoucí, sugestivní a pohlcující. Vše se odehrává celkem ve značném tempu, autorka neztrácí dech ani na chvíli. Vše tradičně doplněno důkladným popisem exteriérů, interiéru sidla, a především přírody a francouzského venkova. Tyto mají až lyrický nádech a půvab.

Pokud jste tedy ochotni přivřít oči nad značnou nepravděpodobností samotného příběhu, která je zřejmá, a chcete se především dobře pobavit a dobře si počíst, případně jste si styl psaní du Maurier oblíbili jako já, pak neváhejte a dejte se do čtení. Nudit se nebudete ani vteřinu.