Otec na útěku diskuze
Tomáš Jadlovský
Autobiografické vyprávění o manželství a rozvodu českého otce a španělské matky v poměrech nefunkční justice, veřejné správy a diplomacie. Diskriminace mužů u evropských opatrovnických soudů přivedla autora na životní křižovatku. Vyměnil výhodnou práci v diplomacii za život s pětiletým synem na Kavkazu a tím spustil policejně-justiční represi. Jak zacházejí s muži instituce státu, který se zaklíná rovností pohlaví? Jak těžko se vybírá mezi vězením a emigrací? Jak se žije bez zpráv o uneseném dítěti a později pod hrozbou mezinárodního zatykače? Tomáš Jadlovský (*1976) je překladatel, publicista a bývalý český diplomat. Pochází z Mariánských Lázní, kde žil až do odchodu na vysokou školu. Vystudoval rusistiku a anglistiku. Odborně se věnuje překladatelství frazeologie a idiomatiky. Jako diplomat působil v Bělorusku a na Slovensku. Od roku 2014 je na španělskou objednávku pronásledován Interpolem a Europolem za tzv. únos vlastního dítěte. Žije v Jerevanu.... celý text
Diskuze o knize (2)
Přidat komentář
Děkuji ReineOrtie za komentář, beru ho jako pochvalu. Potrefená husa zakejhala. Tak strašně chtěla knihu odložit už na začátku, až ji dočetla do konce. Kdybych si někdy přečetl podobný komentář, o knihu bych měl rázem zájem, už jen proto, abych si udělal vlastní názor. Pobavilo mne také předhazování vlastní pravdy, asi jako feministka spíše oceňuje předhazování lží.
Kniha je napsaná pro všechny a většina čtenářských reakcí mi přichází od žen, použité obraty vystihují životní realitu současné Evropy.
Je celkem normální, že se rodiče v těhotenství těší na syna nebo dceru, bedlivému čtenáři by nemělo uniknout, že moje bývalka to měla přesně obráceně, ale u ní to jistě není misoandrie, sebestřednost, vzývání matriarchátu ani dehonestace mužů, tyto termíny mají feministky jen pro ideologické nepřátele.
(SPOILER) Děkuji aenigmě za komentář. Čím více feministek sem napíše své recenze, tím více je vidět jejich zbabělost, bezcitnost a nedostatek empatie. Nejen, že se schovávají za internetové pseudonymy, ale navíc ukazují, jak pro stromy nevidí les - účelově odvádějí pozornost od hlavního tématu knihy - bezpráví a nevymahatelnosti zákonů při rozvodech. A také proto jsem nechal napsat ediční poznámku - aby bylo zřejmé, že feminismus v konečném důsledku škodí i ženám.
Volání krve v sobě máme skoro všichni, jen málokdo to přizná. Proč si lidé pořizují vlastní děti, když jsou jich plné děcáky? Protože chtějí vlastní krev. Srovnání s pisatelčiným sousedem nechápu, co tím chtěl básník říct? Napsal ten soused knihu, že bych si ji pro srovnání přečetl?
Laktační psychóza, eutanazie, podpantofláci, šaría v Íránu, žena v mešitě, moje matka - to všechno jsou jen směšné pokusy, jak zamlžit klíčová poselství knihy - nefunkční justici, soudce jako bezcharakterní podvodníky, ohýbání práva, novinářskou prostituci, nezájem společnosti o rodovou diskriminaci a feminismus jako nenávistnou ideologii. Nikdo na světě se nezalíbí všem a určitě se ve spoustě zmíněných témat budu s mnohými rozcházet, ale knihu jsem nepsal jako prezentaci vlastních názorů, nýbrž abych ukázal, jak nefunkční jsou české instituce a spolu s nimi i mezinárodní organismy, vytvořené pro ochranu práv.
Arménii nijak neidealizuji, a mohu souhlasit, že za synovým posledním únosem zřejmě byla korupce. Ovšem nemá to nic společného s patriarchátem, úplatky existují všude nehledě na společenský systém.
Misogynie je typický feministický blábol, když nejsou věcné argumenty k tématu. Vnímavému čtenáři jistě neušlo, jak dobře jsem vycházel s synovou učitelkou nebo se svou učitelkou cizích jazyků, jak dobře se mi spolupracovalo s ředitelkou synovy školy, realitní makléřkou nebo s ženami pronajímatelkami, takže to s tou misogynií nebude tak žhavé. A ona slavná "pomstychtivost" při víkendovém zájmu bývalky o syna nebyla žádná pomsta, ale odůvodněný strach z dalšího synova únosu, který ostatně proběhl jen o měsíc později. Dělat ze strachu o dítě pomstychtivost, to se vám, nevážená aenigmo, moc nepovedlo.
Závěrem bych čtenáře těchto stránek upozornil na jejich sektářskou povahu, protože zdaleka ne každý čtenář zde může popsat svůj dojem z knihy. Za dva roky se mi ozvaly desítky čtenářů a všechny jsem posílal na nejrůznější stránky, aby tam napsali pár vět recenze. Zatímco na stránkách distributorů to je normální, zde se to nikomu nepodařilo. Takže kdo si chce udělat o knize pestřejší obrázek, ať se podívá na stránky Knižního klubu, Kosmasu nebo Luxoru, na Slovensku třeba na Martinus.