Paměti a nepaměti aneb krásná období mého života diskuze

Paměti a nepaměti Každý pokus napsat memoáry je svým způsobem poněkud nešťastný a především předčasný: i autoři se ještě chtějí naživo dočkat něčeho významuplného a zdaleka nehodlají své životy pověsit na hřebík. Nicméně už mívají leccos prožito, tak proč by se ze svých životních zážitků nemohli s chutí vyznat? Jako jsou lidské životy v kdečem jiné, tak i kdekteré memoáry nebo paměti a dokonce i „nepaměti“ se zpravidla od sebe hodně liší. Záleží tu mnohdy na tematice: maršálové se chlubí vítězstvími, politikové se soběstředně kasají a herci, co ti toho neodehráli! Co však obyčejní lidé a jejich obyčejné životy, k nimž patří i životaběhy spisovatelské, jednoduše řečeno člověčí životy? O takovém vlastním „obyčejném životě“ vypráví v knize Paměti a nepaměti plzeňský literát Milan Čechura. Samozřejmě se nemohl vyhnout ani některým tragickým dnům naší poválečné doby jako vpádu sovětských tanků nebo jiným, naštěstí naprosto přirozeným, byť poťouchlým a proradným všednodenním skotačinkám (první rande, první gól…), které známe všichni až příliš dobře. Jen to neumíme napsat tak dobře jako Čechura. Podstatné je, že se spisovatel zaměřil na to „pozitivní“. Na dny, minuty, ba i vteřiny, na které i po letech rádi vzpomínáme. Na líčení, která se dají pokládat za humoristická, ačkoli je v nich vždy přítomen krapet černého humoru. Někdy i nenápadný vodopád. Čtou se totiž parádně. Nejsou však memoáry jako memoáry. Zvláště z pohledu všech čtenářů, kteří se narodili v raných poválečných letech a sdíleli spolu s autorem bezradnou beznaděj roků padesátých a sedmdesátých stejně jako čarovné, snad i naivní naděje let šedesátých, kdy ještě byli všichni mladí a děvy krásné. Především ale jde o křehké a citlivé generační svědectví. S ním by se měli naráz s požitkem ztotožnit Čechurovi vrstevníci a nemálo si z něho odnést ti později narození. Takoví jsme byli a takhle jsme žili, konstatuje ve svém roztomilém a zejména vitálním vzpomínání západočeský spisovatel, jemuž obdivuhodně slouží paměť. Díky tomu můžeme při četbě jako by skrápět živou vodou i naši občasnou záludnou nepaměť. Vladimír Novotný... celý text