Paní Bovaryová diskuze
Gustave Flaubert
Flaubert začal psát Paní Bovaryovou na popud svých přátel, kteří mu radili, aby se stále neobíral jedním a týmž odlehlým námětem psal právě jednu z verzí Pokušení svatého Antonína aby si víc všímal současnosti a využil například jako námětu k románu zprávu z novin, že se blízko Rouenu otrávila žena venkovského lékaře a že jejímu skonu předcházelo manželské drama. Tak vznikla Paní Bovaryová, do níž vložil autor tolik svých osobních pocitů a představ, celou svou životní filosofii, poznamenanou skepsí jako výkřikem poraženého a pesimismem, že se s ní nakonec ztotožnil. „Paní Bovaryová, to jsem já, “ říká autor. Reálným motivem románu je drama manželské nevěry. Nezkušená dívka, která tráví celé mládí v odloučenosti, sama se svými sny a růžovými vidinami budoucnosti, se provdá za venkovského lékaře, rozvážného a usedlého muže, který není s to přehrát se na románového kavalíra. Ema se boří do šedi všedního života, který ji dusí a zároveň nutí hledat cestu ven. Tato cesta vede k milostným vzplanutím, která nakonec nikdy neodpovídají vysněným představám. Provází je deziluze, silnější než vůle žít. Paní Bovaryová ztroskotává při prvním nárazu na neúprosnou skutečnost. Provinila se tím, že chtěla vědět, co se skrývá za pojmy blaženost, vášeň a opojení, které ji v knihách připadaly tak krásné.... celý text
Diskuze o knize (3)
Přidat komentář
Ema touží po vzrušení a velké lásce, jako zná z milostných románů, ale v manželství s venkovským lékařem se dusí... Adaptace klasického románu G. Flauberta o nenaplněných touhách a ničivé síle deziluze s Denisou Barešovou a Radúzem Máchou v hlavních rolích má premiéru 14. 11. 2024 ve Stavovském divadle.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
1973 | Paní Bovaryová |
1959 | Citová výchova |
1920 | Salambo |
2004 | Byli jednou dva písaři |
1929 | Pokušení svatého Antonína |
Jiří Peňas se ve své eseji s názvem "Krvácející srdce Emy Bovaryové" zamýšlí nad fenoménem této literární postavy - a srovnává původní román s jeho letošní inscenací, uvedenou ve Stavovském divadle. "Flaubert zvolil pro příběh nevěrné manželky provinčního lékaře románovou formu, dnes bychom možná řekli, že je to dokumentární román. Postupoval jako sociolog, biolog a patolog, jemuž se díky takovému vědeckému přístupu pod rukama zrodilo velké malířské plátno. Flaubert byl nesmírně důkladný spisovatel, psal dokonale připravený, nikdy neimprovizoval, věděl přesně, čeho chce dosáhnout a jak to udělat. Pocházel z vážené lékařské rodiny, sám se sice pokus vystudovat práva, ale táhlo ho to k literatuře, ke které ovšem přistupoval vědecky a analyticky, jako k něčemu velmi vážnému a serióznímu," prozrazuje ve svém zamyšlení (Echo, 50/24).