Tajemství cikánských karet diskuze

Ukázka z knihy:
Místo obvyklého úvodu vzpomínka
Upřímně věřím, milí čtenáři, že mi prominete, když věnuji tyto první stránky vzpomínce na moji babičku. Vždyť ona to byla, která mne krůček po krůčku zasvěcovala do tajemství výkladu cikánských karet a má tudíž lví podíl na tom, že vy dnes držíte tuto knihu v ruce.
Je pravda, že jsem toto dílko napsala, ale vše co je v něm obsaženo, je ve své podstatě odkaz mojí babičky. Je zde vše, nebo spíš skoro vše, co mě ona kdy naučila. Od citlivého vnímání jednotlivých karet, přes výklad vzájemných karetních kombinací, až po její osobité výklady na budoucnost či konkrétní životní situace.
Cikánské karty mají své osobité kouzlo a jejich symbolika je natolik obsažná, že je schopna vám zodpovědět jakoukoliv otázku. Jsou to karty, ve kterých lze najít radu, jak čelit různým životním situacím, umožní vám nahlédnout do vaší vlastní budoucnosti, i budoucnosti vašich bližních, nabídnou vám východisko při řešení konkrétních problémů a jiné a jiné.
Když jsem byla malá holčička, která sotva dohlédla na desku kuchyňského stolu, hrávala jsem si pod stolem s panenkou, která už tenkrát byla možná starší než moje babička. Byla to krásná panenka s porcelánovou hlavičkou a pravými vlásky. V uších měla opravdové náušnice a na sobě hedvábné šaty zdobené volánky a růžovými mašličkami. Při hraní s ní jsem byla opatrná, vědoma si toho, že si jí babička velmi považuje a byla by moc smutná, kdybych ji poškodila. Byly mi asi čtyři, možná pět let. Přestože jsem byla zaujatá hrou, neušlo mi co se děje nahoře na stole. Tam se samozřejmě vykládaly karty. Já si to dnes již nepamatuji, ale podle babiččina vyprávění jsem prý byla potichu jako myška a poslouchala, co že to tam ta babička povídá. Mnohokrát se stalo, že jsem vylezla z pod stolu, opřela si nos o jeho desku, hmátla po nejbližší kartě, prohlédla jsem si ji a znalecky prohlásila „to je milenka,“ vrátila ji zpět a zalezla pod stůl k dalšímu hraní.
Návštěvu to vždy rozesmálo, ale moji babičku potěšilo. Už tenkrát si totiž říkala, že jestli po ní někdo zdědí talent k vykládání karet, tak to nejspíš budu já.
Co si pamatuji dodnes, je, že jsem mnohokrát sedávala babičce na klíně a spolu jsme listovali v kartách. Babička mi vyprávěla příběhy jednotlivých karet a učila mě jejich názvy (pak se ovšem nelze divit mým reakcím z pod stolu). Byla výbornou učitelkou a měla velký dar citlivě vnímat mou dětskou duši. Na každou symboliku jednotlivé karty si dokázala vymyslet pohádkový příběh a tím mě plně vtáhnout do děje.
V pozdější době, to už jsem chodila do školy, jsem mnohokrát přemlouvala babičku, aby mi vyložila karty. Ona se zdráhala a vždy říkala: „Víš, já se bojím, aby tam nebylo něco nepříjemného a mě by to pak dělalo těžkou hlavu. Žij život tak, aby ses za sebe nemusela stydět. Neubližuj zvířatům, jsou tu pro náš užitek a potěšení. Nenič přírodu, protože tu nic jiného nedokáže nahradit. Nikdy se neposmívej chudákům, ani jinak postiženým lidem, když takového člověka potkáš, děkuj Bohu, že nejsi na jeho místě. Važ si moudrých lidí a oplácej lásku láskou. Když tohle všechno dokážeš, tak už se nemusíš karet na nic ptát.“
Po těchto babiččiných slovech jsem na ní už nedokázala naléhat. Nějak podvědomě jsem cítila, že už to nejde.
Když se dnes zahledím do minulosti, a pokusím se spočítat, kolikrát mi babička udělala takzvaný velký výklad, není to víc než dvakrát. Poprvé když jsem začala chodit do školy, (z toho si už skoro nic nepamatuji) a po druhé, když mi bylo dvaadvacet let. V té době jsem měla podanou žádost o rozvod, nikdo to ještě nevěděl, a přece se to babička z karet během několika minut dozvěděla. Musela jsem z pravdou ven.
Ale ještě se musím vrátit zpět, do doby mých sedmnácti let. To jsem si už vykládala karty sobě i svým kamarádkám a tehdy se mi poprvé stalo, že jsem si nemohla za nic na světě vyložit. Evidentně mi vycházely úplné nesmysly a já z toho byla zoufalá. Říkala jsem si: „Co dělám špatně? Proč mi karty neodpovídají?“ Běžela jsem za babičkou volat o pomoc.
Když jsem jí vše vysvětlila, pohladila mě jemně po hlavě a povídá: „Holčičko, nebuď smutná, to je dar od boha. Ty jsi teď překročila určitou mez a vcházíš do období, kdy jsi tu pro to, aby si vykládáním karet posloužila druhým lidem. Prozřetelnost ti dává najevo, že se nemáš pitvat ve vlastních nepodstatných problémech, ale tvá mysl má zůstala čistá a otevřená pro pomoc při řešení problémů druhých lidí. Já jsem na tom byla kdysi podobně.“
Tenkrát jsem z toho smutná byla. Dnes po tolika letech mi to už ani nepřijde.
Kdyby se vám, vážení čtenáři stalo něco podobného, nebuďte smutní, prozřetelnost dokáže být někdy velmi nevyzpytatelná.
Milá babičko, děkuji ti za vše co jsi mi dala do života a doufám, že jsem tě moc nezklamala. Měla jsi pravdu i v tom, že když člověk nepozná bolest, není schopen ocenit štěstí. Poznala jsem bolest a nyní si plnými doušky vychutnávám pocit štěstí. Ale to ty určitě moc dobře víš.
Děkuje a z láskou vzpomíná tvoje holčička.
Rů Vernerová - Twiggina