Temno diskuze

Temno
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152731/bmid_temno-152731.jpg 4 212 212

Románem Temno (napsaném v letech 1912 – 1913) se Jirásek zařadil do galerie beletristických obrazů o pobělohorských Čechách. Obohatil jí zejména svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. V září 1723 (více než sto let po bitvě bělohorské) se pan regent Lhotský vrací na Skalku, malý zámeček, pln dojmů a očekávání. Jenže nenadálé setkání s jezuity ho vytrhne z počáteční pohody a navodí v něm dokonce rozmrzelost z vlastního strachu. Dalším protihráčem temných časů je udavač a slídil, muž chtivý moci, správce Čermák. Pod střechou myslivny, začínáme pak tušit jeho budoucí oběti, lidi tiché a pracovité, tajné nekatolíky. Tušení se brzy začne potvrzovat a to hned při uvedení Helenky Machovcové, při její polekané reakci na obrázek svatého Jana Nepomuckého. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí a násilí vrcholí. Památka Jana Husa je nahrazována kultem nového svatého – Jana Nepomuckého. Dlouho chystaná oslava jeho svatořečení roku 1729 pak uzavírá Jiráskův obraz pobělohorské Prahy a všichni nekatolíci v Temnu představeni buď zahynuli, anebo z Čech odešli. A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čechů se jí podvolit nese povzbudivé poselství, které však není uloženo v historických událostech, ale v lidských osudech románu. Mezi postavami románu zaujímá zvláštní místo Helenka Machovcová, evangelička, pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Na Skalce i v zámožné, milé rodině Březinů v Praze je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců a málem si vyčítá, že před nimi tají své odlišné vyznání. Když pak do těchto rozpor ještě vstoupí láska k Jiřímu Březinovi, mívá chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad a splynula s hodnými katolíka a s jejich jistotami. Jenže jsou to právě oni, kdo se bojí kacířů a štítí se chudoby, a tak se Jiří nakonec podvolí otcově zákazu myslet na svatbu s Helenkou a ona v pláči opouští Prahu po boku svého otce, který si pro ni přišel, a míří za hranice Čech. Pro ni je v tuto chvíli „temno“ tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten, že ji z této „temné země“ odvádí. Temno tedy znamená ve vrcholné Jiráskově próze víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Temná je i snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť navenek neprojevovanou. Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek ne zcela jednoznačný: na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí. zdroj: http://pohodaveskole.net/l... celý text

Diskuze o knize (1)

Přidat komentář

zuzana-koubkova
27.07.2020 3 z 5

Sice jsem Temno loni na podzim znectila na tři doby, nit na něm nenechala suchou (nu, dobrá, nějaké nitě ze sutany Antonína Koniáše mé kritice unikly), ale také tu knížku nepovažuji za špatnou. Naopak, docela dost mne zaujala. Nutí člověka něco si o té době načíst, zjistit, jak "to bylo doopravdy." Mám dojem, že Alois Jirásek se utopil v tomtéž. Fandil českým bratřím, ale nechtěl být jednostranný. Nastudoval si "jezovity", a pak nějak nevěděl, co s tím. Pokusil se jejich jedinečnost rozmnělnit v množství dalších katolicky věřících postav, ale nějak se mu to nepovedlo... Výsledkem je krásná Helenka, zajímaví jezuité... a pitomec, co duje v temném lese na waldhornu...