Zapomenutý král diskuze
Ludmila Vaňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213729/bmid_zapomenuty-kral-I74-213729.jpg
4
44
44
Zrození království série
< 5. díl
Zapomenutý král (1231 - 1246) Nový román Ludmily Vaňkové otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy a bylo ušetřeno krvavých vnitřních rozbrojů. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Václav I. byl král rytířů, ale nikdy se nepouštěl do zbytečného válčení. Žil ve složité době. Císař a papež spolu soupeřili o ovládnutí světa. Po dobytí Konstantinopole křižáky a rozdrobení Byzantské říše jim už nestáli v cestě pravoslavní křesťané, ale z východu utočily hordy mongolských válečníků. Synové a vnuci Džingizchána smetli ruská knížectví, Halič, Polsko a teprve před vojskem českého krále couvli, vyplenili Uhersko a zmizeli navždy do svých nových říší. Jako skvělá vypravěčka dokázala autorka všechny tyto události skloubit se zřetelem na české prostředí. Václav zbožňoval svou sestru Anežku Českou, potupenou intrikami rakouského vévody a zrazenou před svatbou císařovým synem. I když vstoupila do kláštera, Václav na její ponížení nikdy nezapomněl. Přesto zůstal oporou císaře Fridricha II. a vyhověl papeži i Anežce, když ho žádali o usmíření s věrolomným rakouským vévodou. Václav byl dobrý stratég a diplomat a upevnil postavení Českého království sňatkem svého syna Vladislava s Gertrudou Rakouskou v roce 1246, kdy Babenberkové vymřeli po meči a spojení Českého království s alpskými zeměmi a Rakouskem se přiblížilo na dosah.... celý text
Diskuze o knize (1)
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1997 |  Cval rytířských koní |
| 1994 | Král železný, král zlatý |
| 2004 | První muž království |
| 1995 | Žebrák se stříbrnou holí |
| 2008 |  Příběh mladšího bratra |
Doplněk k mému komentáři, neboť ten by už byl příliš dlouhý. A co je moc dlouhé, to už odradí, takže tady jsou v něm slibované úryvky:
Úryvek první aneb, jak to chodilo u vyšší (i nižší) šlechty ve středoevropském prostoru (navzdory všem našim a jiným rádoby vlastencům a nacionalistům):
„Štaufové, Welfové, Barbarossa, Albrecht Medvěd a Jindřich Lev. Každý měl kopec dcer a synů. Mám rozplétat dál to pestré předivo? Sám se už nevyznám ve všech příbuzenských vztazích. Na severu se Českého království dotýká Durynsko a potomci jeho vladařů se ženili a vdávali s blízkými knížaty tak jako my a každý. V Čechách a Bavorsku se prolíná sever s jihem, jejich sousedé už často dosahují k moři. Přímořští, polabští i lužičtí Slované, němečtí Braniboři nebo Sasové. Slezané a Poláci uzavírali kruh kolem Čech až k Uhrám. Tam všude se po staletí vdávaly knížecí dcery z Čech a rodily se nevěsty pražských vévodů. Můj nejbližší přítel a souputník Ojíř z Friedberka je rodem Němec, ačkoli vlastní půdu v slovanské Lužici, teď se počítá za Čecha. Je můj stejně jako mnozí jiní.“ (Ludmila Vaňková, Zapomenutý král, Šulc –Švarc Praha 2015, s. 76 -77)
Úryvek druhý aneb malý kousek z uherské romantické linie:
„Boris si pospíšil napravit, co se dalo. ,Jistě by před tebou stál především on a nejspíš beze mě. Ale zatímco jsme čekali, až se vrátíš, dověděla se o nás královna, tvá choť. A ve své laskavosti se rozhodla, že nám ukrátí čas čekání ve své milé společnosti. Kníže Rostislav zůstal na její přání. Říkala, že se hněvat nebudeš.‘ - ,Nehněvám se‘, řekl Béla rychle, aby nevypadal jako malicherný žárlivec. ,Jen mi to přišlo trochu zvláštní. Nevadí. Myslím, že uděláme líp, když se vydáme za královnou sami. Nechci ji zarmoutit. Tvůj mladý vladař se jí nepochybně líbí, když ho zadržela u sebe.‘ - Boris zostražitěl. Taková myšlenka mohla být nebezpečná. Až král Rostislava uvidí…“ (tamtéž, s. 289) ;-)
Úryvek třetí aneb, co se odehrálo u Olomouce:
„,Viděli jsme ho! Všichni ho viděli. A zase na hradbě!‘ - ,Šílíš, je to nějaké dítě, které tamto jen připomíná. Všechny děti jsou si podobné.‘ - ,Nezměnil se, jenom vyrostl! A jen co pozře nás, vyroste zase a bude v tom pokračovat, až pohltí celý svět.‘ - Teď už toho měl Bajdar právě dost. ,Přece neopustíme město, které jsme přijeli dobývat. A dobudeme ho jako Kozelsk. Buď bez starosti.‘ - Pověrčivá hrůza se šířila mongolským vojskem a za tři dny se jí mělo dostat potvrzení novou záhadou. Uprostřed svých vojáků, bezpečný ve své jurtě Bajdarchán prostě zmizel. Tak, vypařil se. Nebyl a nikdo ho už nespatřil.“ (tamtéž, s. 429)