Zulejka otevírá oči diskuze
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539506/bmid_zulejka-otevira-oci.jpg
4
617
617
„Aby člověk došel do cíle, musí jen jedno – jít.“ Historická fikce inspirovaná příběhy, které autorce vyprávěla její babička. Ta byla v dětství spolu s rodiči a dalšími “kulaky vyhoštěna na Sibiř. Debut mladé tatarské spisovatelky se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí v Sovětském svazu v období 1930–1946. Třicetiletá Zulejka je vzorem poslušné manželky. Poddajná a pokorná, smířená s brutálním zacházením krutého manžela a psychickým týráním své despotické tchyně. Život v její malé tatarské vesnici je relativně klidný. Aspoň jí to tak připadá, až do dne, kdy je její manžel popraven komunistickými vojáky. Zulejka je vyhnána na Sibiř a donucena opustit vše, co zná. Přesto si v té drsné, pusté divočině začíná budovat nový život a objevuje vnitřní sílu, o které ani netušila, že ji má. Zatímco sledujeme, jak se existence hrdinky mění z tísnivé domácí servilnosti v něco katastrofálně horšího (autorka nám připomíná, jak brutální sovětský systém byl …), vidíme odhodlání jedné ženy nejen přežít, ale i vzkvétat tváří v tvář největší nepřízni osudu. Guzel Jachina zveřejnila v únoru roku 2022 otevřený dopis, v němž odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
Interpreti: Lukáš Hlavica
více info...
Diskuze o knize (2)
Přidat komentář
"Byla to příšerná doba. Byly ti už tři roky, jíst jsi chtěl jako dospělý. Prsa jsi mi vysál beze zbytku - kolik jen tam bylo toho řídkého mléka! Pro tebe moc málo. A tak jsi je nepříčetně tiskl, trhal zuby, ještě chci, ještě. Ale už v nich nic nebylo. Dej mi chleba, prosil jsi. Kde byl vzala chleba? Ke konci léta jsme všechnu slámu ze střechy snědli, všechny kobylky v okolí pochytali, a lebeda? To byla pochoutka. jenže kde tehdy vzít lebedu?
Zůstala jsem s vámi čtyřmi sama. Ty jsi měl alespoň moje mléko, ale ti starší nic. Neopovaž se na to ani pomyslet. Slyšíš! Tisíckrát jsem ti to opakovala, a řeknu ti to po tisící prvé. Já jsem je nezabila. Sami zemřeli. Hladem. Mléko jsem jim nedávala, to je pravda. Všechno, co ve mně bylo, jsem do poslední kapky nechávala pro tebe. Oni zeslábli a tys nesílil. Pak umřeli. Slyšíš, synku! Ne, my je nesnědli. Pohřbili jsme je! A že nemají hroby...?
...
Zlí hosté, kteří se na kterémkoliv dvoře cítí jako doma, bez ptaní berou hospodářům poslední zásoby potravin i to nejcennější - pečlivě přebrané a obezřetně uchované osivo na příští jaro... V době velkého hladomoru v jedenadvacátém roce začali brát všechno, co bylo k jídlu."
a přece (jak píše ve své eseji v LN 4.11.2017 Petra Procházková):
Kniha se vzácně líbí všem. Obdivovatelům Vladimira Putina i jeho kritikům. Kremelským ideologům i nezávislým vědcům, kteří ostře kritizují zneužívání historie k propagandistickým cílům. Guzel tvrdí, že si politiky nevšímá. Že žije ve své vnitřní svobodě, tvoří a na politiku nebere ohledy.
Podle ní tkví tajemství úspěchu knihy v tom, že se jí podařilo zpřesnit pohled na ruskou společnost. Ta je charakteristická tím, že ji tvoří potomci katů i obětí. Všichni pocházejí z rodin, které byly v historii nějak krutě postiženy nebo samy jiné krutě postihovaly. "Příběh, který vyprávím, ale dokládá, že realita je ještě o něco složitější. Že Rusko není rozděleno jen na tyto dvě skupiny. Ono totiž někdy není jasné, kdo je oběť a kdo kat. Ta hranice je rozmazaná. Mnohokrát se stali obětí systému lidé, kteří mu dlouho horlivě sloužili. Jako můj hrdina Danilo. A z obětí se zase někdy stávali kati."
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Opět krásná četba na ČRo, která mě plně zaujala. Příjemný objev autorky i knihy.