Knihy, které nikdo nečte (Aubrey & Maturin série Patricka O´Briana)
There's not a moment to lose!
http://www.ctbasses.com/misc/BruceTrinque/
Text příspěvku byl upraven 15.10.17 v 15:05
nudíte se? připadá vám dnešek nesnesitelně poklidný? přáli byste si vystoupit aspoň na chvíli ze svého života a skočit do nějakého pořádného dobrodružství? třeba na plachetnici?
Na palubě se rozpoutalo peklo, když za půl hodiny sundávali hlavní košovou čnělku. Lano, které místo zabezpečovacího klínu provlékli čtyřhranným otvorem v patě čnělky, se přetrhlo přesně ve chvíli, kdy do lodě udeřil teplý liják, tak hustý, že sotva mohli dýchat, natož vidět. Od té chvíle až do úplné tmy a ještě déle to byla nepřestávající bitva se strašlivými poryvy větru ze všech možných směrů, za rachotu hromů a s blesky přímo nad hlavou, s neuvěřitelně příkrými vlnami, jejichž směr vůbec nedával smysl a lámaly se s takovou prudkostí, že hrozily zaplavit loď - lámaly se, jako by narážely na útes, ačkoliv pod nimi nebylo žádné dno, na které by dosáhla jakákoli olovnice na lodi. A do toho takové bizarnosti jako vodní smršť, která se zřítila přímo na jejich užaslé hlavy a na několik minut srovnala hlavní palubu s hladinou moře. A do toho kolem nich neustále práskalo hromobití a na čelenu a kotevních krakorcích se mihotaly Eliášovy ohně. Byla to doba nebo spíš - obyčejný čas totiž letěl přes palubu - řada okamžiků, kdy se museli ihned někam vrhnout a něco jakkoli spravit, kdy přežívali od jednoho ohlušujícího hromového třesku a přívalu vody k dalšímu, a mezi nimi připoutávali takové věci jako jolu a dokonce i kompasnici a palubníky, protože se utrhly. A celou tu dobu pumpy zabíraly jako šílené, chrlily ven tuny vody, které moře nebo nebe vzápětí valilo zpět. Ale i tak obsluha pump byla nejméně uštvaná. Muži u nich sice museli pracovat, dokud se udrželi na nohou, často po pás ve vodě, často napůl udušení letící tříští nebo ještě hustším deštěm, nezměrným množstvím deště, ale aspoň věděli přesně, co mají dělat. Pro ostatní to byl neustále se opakující poplach, při němž se mohlo stát cokoliv - i neslýchané, strašlivě nebezpečné nehody, jako třeba ten sedmdesát stop dlouhý kmen palmy, který běsnící moře vhodilo na palubu tak, že se jedním koncem zaklínil do hlavních úpon a zbytek se vražedně zmítal sem a tam, ometal palubní ochozy a příďovou palubu, a to zrovna ve chvíli, když se stejně šílený vichrný poryv zepředu naplno opřel do toho kousku bouřkových plachet, které se loď odvažovala nechat napnuté, takže fregata sebou trhla, jako by najela na útes, a položila se na bok tak hluboko, až si mnozí mysleli, že je přece jen ztracena. Kdyby se při tomto nejvyšším vypětí uvolnilo některé ze závětrných děl, jistě by v pádu vyrazilo do boku díru.
na konci desítky je esej ZBRANĚ A MUŽ z pera Charltona Hestona (převzatý z knihy Patrick O'Brian, Critical Appreciations and a Bibliography editora A. E. Cunninghama, a přetištěný zde s laskavým svolením Britské knihovny) :
Psát o knihách Patricka O'Briana je opravdu těžké, protože jsou tak strhující. Nakouknete do některé, abyste našli háčky, na něž zavěsíte své komentáře, a po dvaceti, třiceti stranách si vás znovu podmaní jeho vypravěčské kouzlo jednoduše tím, že působí čirou radost. Místo abyste psali o jeho románech, znovu si je, už potřetí, přečtete. I když vám to přinese uspokojení, není to adekvátní reakce na lhůtu stanovenou nakladatelem.
Faktem je, že O'Brian je jedním z nejlepších anglicky píšících autorů. Přestože jeho rejstřík zahrnuje životopisy a literaturu faktu, jeho mimořádný talent se naplno projevuje v sérii románů zachycujících kariéru kapitána Jacka Aubreyho z Královského námořnictva a jeho přítele a spoluplavce, doktora Stephena Maturina, během anglických námořních válek proti Napoleonovi na počátku devatenáctého století. Všechny do jednoho jsou vynikající.
2.
Navíc jsou neodolatelně čtivé, opravdu je téměř nemožné se od nich odtrhnout. Když se objeví nový díl, kolegové, blízcí přátelé a dokonce pokrevní příbuzenstvo začnou jevit známky rozmrzelosti, protože čekají, až na ně přijde řada a budou si ho moci přečíst.
Kritici od začátku O'Briana pochvalně srovnávali s C. S. Foresterem, dávno považovaným za mistra námořního románu. Před několika lety jsem při jednom filmování uvízl bez jediné knížky na jakési lokalitě v Norsku, kde v místním knihkupectví měli v angličtině k dostání pouze souhrnné Foresterovo dílo, tak jsem si ho během několika týdnů znovu přečetl, od začátku do konce. O'Brian je lepší spisovatel "o dlouhou námořní míli", jak to vyjádřil Dlouhán Johny Silver, jedna z největších postav námořní literatury. O'Brian svého proslulého předchůdce zastiňuje nejen díky celkovým znalostem a hlubokému citu pro bohaté vykreslení postav, dialog a dobu, ale také díky jistému smyslu pro komiku, která ve Foresterově díle úplně chybí.
3.
"O zbraních a muži zpívám" - Vergilius nastavil vysokou laťku pro ty, kdo píší o válce. Ti nejlepší, od Homéra přes Shakespeara, Stendhala a Tolstého po Hemingwaye z tohoto století, psali jen o bitvách na souši, často s tragickou, ostrou výmluvností. Melville a Conrad, největší spisovatelé inspirovaní mořem, se nikdy nechopili Vergiliovy výzvy. Můžeme jen spekulovat proč.
Snad to mělo co dělat s nahodilým charakterem námořních bitev v dávných časech. Válečné lodi byly sotva víc než plující pevnosti plné vojáků. Námořní technologie byly tak primitivní, že bitvy se často zvrhly do náhodných námořních šarvátek, kde hlavní roli hrálo spíše štěstí než dovednost a iniciativa.
Možná proto je tak málo seriózních děl o námořním válečnictví té doby a nic z toho není pozoruhodné. Porážka Marka Antonia v bitvě u Actia hluboce změnila běh dějin, přesto Plútarchův popis nemá šťávu. Cervantes osobně bojoval v bitvě u Lepanta, historicky rozhodující námořní bitvě, v níž byl trvale zmrzačen (naštěstí šlo o levou ruku, ne pravou). Přesto o ní nenapsal nikdy ani slovo.
4.
Z velkých mocností konce 18. století se právě Anglie nejlépe poučila, jak je zapotřebí mít výkonné lodě a muže vycvičení k boji s nimi. Jsem přesvědčený, že Patrick O'Brian u toho nějak byl, když Anglie opanovala moře proti Francii, tak živé a skutečné je vyprávění, které vdechuje život klíčové roli, kterou Jack Aubrey v tomto období sehrál.
Na souši, na lodi, v bitvě a v posteli, v anglických venkovských sídlech a smrdutých francouzských vězeních, tam všude je Aubrey skutečně živou postavou. Je paradigmatem bojovného kapitána Nelsonova námořnictva. Když má pod nohama palubu fregaty (nebo i šalupy či pramice), je z něj instinktivní a chytrý taktik, nezlomný a soucitný námořník a velitel srovnatelný s Alexandrem Velikým (nebo Nelsonem, který je jeho idolem).
Na souši však Aubrey působí možná ne tak úplně jako ryba na suchu, ale rozhodně se ocitá mimo známý živel. Na velitelské palubě téměř nikdy nechybuje; na břehu je dojemně, občas směšně zranitelný. Dopouští se omylů, jimž by se mohl vyhnout i chlapec - pokud tedy, jako Aubrey, nestrávil většinu života na moři.
5.
O'Brian se naproti tomu nikdy nemýlí, ať už na pevnině nebo na lodi. Jeho smysl pro nuance anglické mluvy na přelomu osmnáctého století, navíc prošpikované trochou francouzštiny, katalánštiny a latiny je nevídaný. Vydělávám si na živobytí z velké části tím, že vyhledávám a třídím rozdíly v přízvuku a použití angličtiny v průběhu staletí a napříč státními a krajovými hranicemi. O'Brian to všechno dělá s takovou lehkostí, že byste přísahali, že se prostě přenese zpět do devatenáctého století a píše si poznámky: rozhovory u stolu, které jako by vypadly z pera Jane Austenové; mužstvo na vycházce, lordi z Admirality na důležitém zasedání ve Whitehallu - to vše bezchybně zachyceno. "Ano!", říkáte si, když čtete ty vtipné, dobře vystavěné dialogy. "Přesně takoví určitě byli." Tohle dokáže jenom mimořádný spisovatel.
6.
Jelikož zpívá o námořních bitvách, klíčových pro tuto homérovskou ságu, je O'Brianova volba geniální, jak vysvětlil v předmluvě k úplně prvnímu dílu této série nazvaném Master and Commander:
'Při psaní o Královském námořnictvu v osmnáctém a na začátku devatenáctého století je těžké nacházet opravdu výstižné výrazy... neuvěřitelná skutečnost velmi často předčí román. Dokonce i hodně bujná fantazie by sotva dokázala zplodit scénu, v níž komodor Nelson, který byl neduživé postavy, přeskočí ze své poničené čtyřiasedmdesátidělové lodi Captain do okna záďové galerie osmdesátidělového dvoupalubníku San Nicolas, který zajme, prořítí se jeho palubou a vskočí na stodvacetidělový San Josef tyčící se nad nimi, kde "jsem obdržel meče poražených Španělů, které jsem předal Williamu Fearneymu, jednomu z veslařů mé bárky, jenž si je zcela chladnokrevně zastrčil pod paži."'
Prvky této neuvěřitelné akce, která vešla do britských námořních dějin jako "Nelsonův most", používá O'Brian ve svém prvním románu o Aubreym. Opravdu pečlivě čerpá z archivů Admirality. Při popisování téměř každé z nesčetných akcí ve svých románech uvádí podrobnosti o počasí, relativní síle lodí a používaných taktikách. A nejen když Jack Aubrey bojuje s francouzskými, španělskými nebo americkými nepřáteli, ale také s přírodními silami - bouřemi, ledovci a závětrnými břehy - nebo s piráty a zradami, které ho postihují během let služby u námořnictva.
7. (spoiler - zřejmě z dílů dosud nepřeložených do češtiny)
Samozřejmě, jak dobře vědí všichni filmaři, sebelépe připravené akční scény, jakkoli přesně popsané, ještě nedělají film, natož román. Nakonec všechno záleží na tom, jací lidé v tom příběhu jsou a jestli vás zaujmou. Patrick O'Brian zalidňuje své stránky složitými a nezapomenutelnými postavami, které vás vskutku hluboce zaujmou, od admirálů po domorodce, siamské sultány, španělské seržanty, holandské obchodníky, bostonské revolucionáře a báječně vystihnuté ženy všech typů a postavení, včetně dvou zcela odlišných anglických dam, jejichž úlohu neprozradím, a také dojemného páru desetiletých osiřelých Polynésanek, z nichž se nakonec stanou lékařovy pomocnice. Přísahali byste, že každý z nich vykročil přímo z historie. U některých tomu tak opravdu bylo.
Nejvděčnější postavy jsou však námořníci, kteří procházejí různými romány. Aubreyho posádka, jejíž někteří členové začínají jako sotva ochmýření kadeti, jsou později povýšeni na jiné lodě a do vyšších hodností a některé poznáte tak dobře, že nad nimi truchlíte jako nad přáteli, když v boji nebo při nehodě zahynou.
8. (spoilerky)
Například Tom Pullings, kterého poprvé uvidíte jako hubeného kluka, kadeta odhodlaného vypracovat se výš a neochvějně sloužícího bez ohledu na zoufalé znetvoření způsobené ránou šavlí přes čelistní kloub, a kterí si i jako kapitán s patentem dokáže uchovat mladicky dobré rozpoložení i skálopevný klid.
Bonden je Aubreyho člunovod, esence britského vojáka od Války Růží po Pouštní bouři, a pak "Nemehlo" Davies, nesmírně silný a schopný, ale nemotorný námořník, oddaný Aubreymu, který ho zachránil před utopením. Spolu s Bondenem stojí Jackovi po boku při každé abordážní akci, vyzbrojený řeznickým sekáčkem a doslova s pěnou u úst ve sladké, zvrácené bojové extázi.
9.
Také je tu "Preserved" Killick* (O'Brian má moc pěkný cit pro jména), Jackův osobní stevard. Killick je jako pravá židovská matka: urýpaný, naštvaný, věčně si stěžující a starající se pouze o kapitánovo blaho, jak je vidí on:
"Kabát roztržený na pěti místech - díra na rukávu od šavle - jak to asi mám zašít? Celý ožehnutý od kulek, ten střelný prach z toho určitě nepůjde. Kalhoty zasviněné a všude je ta odporná krev, jako byste se válel v hnoji. To teda nevím, co tomu poví slečna, ať mě Bůh raní slepotou. Epoleta je hrozná, úplně rozsekaná na cucky. (Ježíši, to je ale život.)"
*) lze přeložit jako "Kvočna" - pozn. překl.
10. (spoilerek)
Na závěr, avšak s vlajícími prapory, je tu srdce těchto románů, jež je pozvedá na úroveň literatury prvního řádu, a tím je přátelství mezi Jackem Aubreym a Stephenem Maturinem. Setkávají se, jak se patří, v prvním odstavci prvního románu, kde to vypadá, že se do sebe brzy pustí. Místo toho se z nich stanou spoluplavci a "obzvláštní přátelé", jak to Jack vyjádřil.
I když by stěží mohli být rozdílnější, okamžitě pochopíte, proč se spřátelili: navzájem se velmi dobře doplňují. Zatímco Jack je otevřený a temperamentní muž činu, Stephen je zdrženlivý a tajnůstkářský intelektuál. Stephen je ve skutečnosti úspěšný špion sloužící britské výzvědné službě. Je také lékařem na většině Jackových lodí, anatomem, biologem, kryptografem a smrtelně nebezpečným soubojovým šermířem a výborným střelcem. Je také beznadějným suchozemským nešikou, který z námořnických dovedností nepochytil vůbec nic.
11.
Jack Aubrey je dokonale uvěřitelný a do puntíku přesný coby nelsonovský fregatní kapitán a O'Brian si stejně velkou námahu dává se Stephenem Maturinem, ať už při tom čerpá z důkladných výzkumů nebo studnice přirozené moudrosti. Udělal ze Stephena Maturina nejen fascinujícího mnohovrstevného muže, ale rovněž esenci lékaře a vědce z počátku devatenáctého století, což není snadný úkol. Je to vlastně nejúplněji pojatá postava lékaře v literatuře. Doyleův doktor Watson a několik lékařů u Shawa a Čechova jsou zajímavé figury s lékařskou brašnou, ale málokdy jako lékaři pracují. Doktor Živago je sugestivně vylíčený protagonista, ale nijak zvlášť coby lékař. Maturinovy lékařské dovednosti jsou zapotřebí zas a znovu za nejrůznějších okolností, vždy v souladu s vědou jeho doby a vždy s klíčovou úlohou pro zápletku.
12.
Aubrey a Maturin jsou sice velmi rozdílní,ale je jim společná značná fyzická a morální odvaha, neochvějný zájem o ženy a láska k hudbě - oba jsou dobří amatérští hudebníci. To vše a samozřejmě mnohem víc. Stačí říct, že jako přátelé a spoluplavci tvoří ti dva víc než jen prostý součet svých částí.
Jejich přátelství je vlastně to nejpříjemnější a nejzajímavější, jaké jsem v literatuře poznal. O většině přátelství v knihách autor prostě prohlásí, že jsou. Damona Phintias, Athos a d'Artagnan, Huck Finn a černoch Jim jsou všechno báječné postavy, ale jejich přátelstvím se autoři nijak zvlášť nezabývají. Dokonce i slavná dvojice, Sherlock Holmes a doktor Watson, s níž jsem se setkal jako herec, má spolu jen málo společného kromě toho, že se zabývají Doyleovými zápletkami. S Aubreym a Maturinem čtenáři jejich přátelství pochopí a budou si ho vážit snad stejně jako oni sami.
Je div, že trvalo tak dlouho, než byl O'Brianův talent dostatečně oceněn. Myslím, že naštěstí se to už děje. Je víc než pouhým populárním spisovatelem. Je velmi, velmi dobrým spisovatelem.
Text příspěvku byl upraven 17.10.17 v 22:45
ze str. 154 devátého dílu:
"Doktore, ... máme poloviční šanci, že začne vát Egypťan."
"Je stejný jako ten hrozný samum?"
"Asi ano," řekl Jack. "Slyšel jsem, že je strašně horký, i pro lid v těchto končinách. Obrovskou výhodou však je, že je západní, a dokonce trochu víc k severu; a pokud bude ten vítr za traverzem, může být horký, jak se mu zlíbí."
"Horký, jak se mu zlíbí," zopakoval, když spolu pili v kajutě čaj. "Už nemůže být teplejší, nebo by nepřežil nikdo kromě krokodýlů. Zažil jsi někdy takové vedro, Stephene?"
"Nezažil," řekl Stephen.
"Nelson jednou prohlásil, že nepotřebuje kabát - že jej hřeje láska k vlasti. Říkám si, jestli by ho naopak chladila, kdyby byl tady? Na mě to bohužel neúčinkuje: kape ze mě jak z Purvisova destilačního stroje."
"Možná je to kvůli tomu, že svoji vlast dostatečně nemiluješ."
"A kdo by ji miloval, když požaduje daň z příjmu dva šilinky z jedné libry a kapitány připraví o osminu kořistného?"
na konci devítky (Přístav zrady) je text Louise Jolyona Westa "Svět medicíny doktora Stephena Maturina"
V roce 1800, kdy se poprvé setkáváme s doktorem Stephenem Maturinem, existovalo ve Velké Británii pouhých devatenáct institucí poskytujících lékařskou licenci a každá z nich měla různá práva a pravomoci.
Ti, kteří se v praxi zabývali medicínou, měli univerzitní vzdělání, různé licence, v některých případech i kombinaci obojího a v některých ani jednoho z uvedených. Průprava lékařů byla opravdu různá - jedni absolvovali univerzitu s klasickým vzděláním a studovali řecké a latinské lékařské knihy a druzí zase prošli výlučně praktickým tréninkem učedníka v lékárně - a existovali i ti, kteří nezískali žádné takové vzdělání. Takzvaní mastičkáři, "šarlatáni" a překupníci léků podnikali bez problémů, aniž by je stihl nějaký postih, zatímco praktickému lékaři z Londýna hrozilo, že může být postaven před disciplinární komisi, pokud bude připravovat a prodávat léky svému pacientovi. (M. Jeanne Peterson - The Medical Profession in Mid-Victorian London)
Lékaři za časů Maturina byli rozděleni do tří skupin - lékaři, chirurgové a lékárníci - a k nim náležely příslušné instituce, jako byla Královská společnost lékařů, Královská společnost chirurgů a Společnost lékárníků. Každá z těchto institucí měla svoje práva a povinnosti, výsady a společenské postavení. Nejvyšší místo na tomto společenském žebříčku náleželo praktickým lékařům a Maturinův neobvyklý status "lodního chirurga" byl tedy od začátku považován za zvláštní; praktický lékař by zpravidla nechtěl být nazýván chirurgem, neboť ten měl titul spíše "Pan" než "Doktor".
Královská společnost lékařů v Londýně získala svoji výsadní listinu v roce 1518 a získala tak monopol na praktikování medicínské praxe v Londýně a na dozor nad praktickými lékaři v celé Anglii. Členové této společnosti, na rozdíl od běžných držitelů lékařských licencí, požívali určitých privilegií - například neměli povinnost zasedat v porotách při soudním řízení nebo povinnost vojenské služby. Na druhou stranu neměli povoleno obchodovat, praktikovat chirurgii či vyrábět nebo prodávat léky. Činnost těchto "ryze praktických lékařů" tedy byla omezena na vyšetřování pacientů, stanovování diagnóz onemocnění a předepisování (nikoliv poskytování) léků. Člen Královské společnosti lékařů byl v případě, kdy by se chtěl věnovat chirurgii či moci poskytovat léky, nucen, stejně jako Maturin, ze společnosti vystoupit.
Výsostné postavení Královské společnosti lékařů bylo posíleno během vlády Jindřicha VIII. zákonem parlamentu, který stanovoval, že "je zcela vhodné a naprosto nezbytné, aby nikdo... kdo není vážný, diskrétní a uvážlivý, učení a s medicínským vzděláním, neprováděl lékařskou praxi." (Alexander M. Carr-Saunders a Paul A. Wilson - The Proffesions) Takovým člověkem byl muž s univerzitním vzděláním, a to z Oxfordu nebo Cambridge, pokud se chtěl stát členem Královské společnosti lékařů. A i když lékařské vzdělání na některých skotských nebo irských univerzitách mohlo být prokazatelně kvalitnější, neměly tyto univerzity dostatečné společenské postavení. V ojedinělých případech byly lékařské (akademické?) tituly alma mater doktora Maturina - Trinity College v Dublinu - "stavěny na roveň" titulům z Oxfordu nebo Cambridge, Stephen Maturin neměl však ten správný původ a v žádném případě nebyl jedním z těch několika privilegovaných z aristokratických rodin. Ani po tom nijak netoužil. Členství v Královské vědecké společnosti si považoval mnohem více, než by si kdy byl považoval členství v Královské společnosti praktických lékařů. Zatímco o Maturinově členství v Královské vědecké společnosti se O'Brian zmiňuje často, je očividné, že Maturin členem Královské společnosti praktických lékařů není.
Jak Jack Aubrey tak Stephen Maturin čtou pojednání na sezeních Královské vědecké společnosti, ten druhý je však v tomto ohledu mnohem aktivnější. Tak především proto, že jak doktor Maturin tak jeho mentor ve věcech zpravodajských služeb Královského námořnictva, sir Joseph Blaine, byli velkými obdivovateli sira Josepha Bankse, jenž byl po dlouhé období předsedou Královské vědecké společnosti. Obdivovali Bankse zřejmě nejen kvůli tomu, že velkou měrou sponzoroval vědecké výzkumy po celém světě, ale také kvůli osobnímu charakteru. Banks usiloval o to, aby v období napoleonských válek mezi britskými a francouzskými vědci (neboli "filozofy", jak byli tehdy běžně nazýváni) mohla existovat ta nejvolnější výměna poznatků. Napoleonem jako takovým nicméně pohrdal, brojil proti tomu, aby se stal členem Královské vědecké společnosti a dokonce prohlásil "Napoleonovo jména za zcela odsouzeníhodné". Ve své skvělé biografii o Banksovi popisuje O'Brian setkání mezi sirem Josephem a doktorem Benjaminem Brodiem, jenž byl tehdy "mladým a neznámým lékařem", a jenž se nakonec stal Banksovým nástupcem na post prezidenta Královské vědecké společnosti:
"11" se blíží!
https://www.databazeknih.cz/knihy/namorni-dobrodruzstvi-aubreye-a-maturina-rub-medaile-371943
... dolil Jackovu sklenici a řekl: "Váš lékař vypadá jako poklad."
"Je to můj blízký přítel, pane, plujeme spolu už více než deset let."
ano, čteme spolu už více jak 10 dílů ... a už téměř 20 let - doufám, že do cíle (21. pokračování v češtině) dorazíme dříve, než za dalších 20 - a i kdyby ne, nevadí, je to prima životodárné placebo
Vložit příspěvek